DIPLOMKA Original KOMLETNÍ A

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPOLEČENSKÝCH VĚD

Současná filosofie vědy: Základní představy o vědeckosti DIPLOMOVÁ PRÁCE

Autor práce: Vedoucí práce:

Petr Gavlas Jelena Petrucijová 2011

UNIVERSITY OF OSTRAVA PEDAGOGICAL FACULTY DEPARTMENT of SOCIAL SCIENCES

Contemporary Philosophy of Science: Basic Concepts of Scientism THESIS

Author: Supervisor:

Petr Gavlas Jelena Petrucijová 2011 2

ABSTRAKT Tato práce má za cíl uvést pedagogy do problému vyjádřitelného slovy: Co je vlastně věda? Zabývá se vědou obecně – její vědeckostí, metodou, ne jejím konkrétním obsahem. Filosofie vědy, tak, jak je dostupná v česky psané literatuře, nám slouţí jako hlavní prostředek. Nejprve jednoduše shrnujeme moţnosti, jak reflektovat vědu. Poté rozebíráme to, co vědu zevnitř určuje, její obecné prvky, včetně metodologie. Prostřednictvím myšlenek významných filosofů vědy 20. století pak dáváme zaznít základním problémům, které vznikají, pokud chceme univerzálně vymezit, co je a čím se řídí věda. Na závěr shrnujeme to prvotní, co musí být uváţeno, chceme-li, aby vědeckost – ve své snaze vysvětlovat svět jevů – nebyla vnitřně rozporná, jak je tomu u dnešní „oficiální“ vědy (přes její vnější úspěšnost). Klíčová slova: Věda, filosofie, filosofie vědy, metodologie, teorie vědy, struktura vědy, vědecká racionalita, filosofové vědy 20. století

ABSTRACT The aim of the thesis is to introduce educators into a search for the answer: What is actually science? It deals with science in general term such as its scientism and method, not just its specific content. Philosophy of science, with its limitations of availability in Czech sources, serves us a main means. First, the options of science reflection are summarized and secondly, what determines science from within, e.g. general elements and methodology, are discussed. By means of thoughts of important 20th century philosophers of science, we let basic issues to pop out onto the surface if we are to determine what science really is and what it is driven by. The conclusion summarizes the primary which has to be taken into a consideration, provided that scientism should not be internally contradictory in its ambition of phenomena explanation as this might be widely seen in today's scientific mainstream no matter how successful it may appear externally. Keywords: Science, Philosophy, Philosophy of Science, Methodology, Theory of Science, Structure of Science, Scientific Rationality, 20th Century Philosophers of Science 3

Poděkování Rád bych poděkoval svým konzultantům a vedoucím práce, paní Doc. PhDr. Jeleně Petrucijové, CSc. a panu Doc. PhDr. Jaromíru Feberovi, CSc., za základní nasměrování práce, rady a jejich čas. Také děkuji panu ThLic. Vladimíru Šilerovi, Dr., za poskytnutou literaturu a odpovědi na otázky. Děkuji téţ všem poctivým vědcům a filosofům za jejich vytrvalou práci a myšlenky, bez nichţ by nevznikla tato práce, ani svět, ve kterém ţijeme.

Prohlašuji, ţe předloţená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichţ jsem při zpracování čerpal, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu pouţité literatury.

V Ostravě dne . . . . . . . . . . . . .................. (podpis)

MOTTO: „Lidé dnes říkají: To není ţádný pořádný vědec, kdyţ nepostupuje výhradně logicky od pozorování a experimentu, kdyţ k sobě neklade myšlenku za myšlenkou jen podle předem přesně stanovené metody. To nemůţe být ţádný skutečný myslitel. Co kdyţ ale, milí přátelé, je skutečnost umělkyní a vysmívá se našim připraveným logickým a experimentálním metodám? Co kdyţ příroda sama pracuje podle uměleckých podnětů? Pak by se kvůli přírodě musela věda stát uměním, jinak by ji nikdy nepřišla na kloub. Tak ale dnešní věda nepřemýšlí, její stanovisko zní: Jestli je příroda umělkyně nebo snílek, to je nám úplně jedno; my určujeme, jaká musí být věda. Co je nám po tom, jestli je příroda umělkyně? To jde mimo nás, protoţe to by pak uţ nebyla naše věda.“ Rudolf Steiner, 1922

4

OBSAH ÚVOD .................................................................................................................................... 6 1

FILOSOFIE VĚDY – VYMEZENÍ OBSAHU POJMU ............. ………………….8 1.1

Dostupná literatura............................................................................................... 8

1.1.1 Filosofie vědy – uţší vymezení ........................................................................... 9 1.1.1.1 Primární literatura ………………………………………….…………….9 1.1.1.2 Sekundární literatura…………………………………………….………10 1.1.2 Filosofie vědy – širší vymezení ......................................................................... 13 1.2

Formy reflexe vědy ............................................................................................. 18

1.2.1 1.2.2 1.2.3 1.2.4 1.3 2

Filosofie a věda…………………………………………………………………..24

STRUKTURA VĚDY ................................................................................................ 27 2.1

Nejobecnější struktura vědy .............................................................................. 27

2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4 2.1.5 2.2 3

Filosofie vědy – metodologie vědy, teorie vědy ................................................ 18 Epistemologie......................................................................................................21 Věda o vědě……………………………………………………….……………21 Ostatní……….………………….……………….………………………………22

Věda – její roviny, subjekt a objekt, funkce a cíle ............................................. 27 Vědecké a mimovědecké poznání...................................................................... 31 Kritéria vědeckosti ............................................................................................. 32 Vědecká racionalita a myšlení ........................................................................... 35 Ostatní ................................................................................................................ 38

Metodologie ......................................................................................................... 39

VÝBĚR FILOSOFIÍ VĚDY 20. STOLETÍ ............................................................. 41 3.1

Noeticko – logický proud .................................................................................... 42

3.1.1 Novopozitivisté .................................................................................................. 42 3.1.2 K. R. Popper....................................................................................................... 46 3.2

Společensko – historický proud a novější přístupy.......................................... 51

3.2.1 T. S. Kuhn .......................................................................................................... 51 3.2.2 I. Lakatos ........................................................................................................... 27 3.2.3 P. K. Feyerabend ................................................................................................ 62 3.2.4 Sociologismus .................................................................................................... 66 3.2.5 Novější přístupy ve filosofii vědy ...................................................................... 71 3.2.5.1 T. Nickles………………………………………………………………...71 3.2.5.2 B. C. van Frassen………………………………………………………..72 3.3

Závěr – utřídění problémů ................................................................................. 74

ZÁVĚR ............................................................................................................................... 76 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY.............................................................................. 88 SEZNAM DOSTUPNÉ LITERATURY K FILOSOFII VĚDY ………………………91 5

ÚVOD Není pochyb o tom, ţe věda ve všech svých podobách je jedním z nejhlavnějších činitelů, vedoucích vývoj naší současné civilizace. Věda ovlivňuje veškerou naši kaţdodenní realitu, i kdyţ převáţně nepřímo, přestoţe si to do značné míry neuvědomujeme. Zdá se, ţe pro dnešní dobu, více neţ kdykoli předtím, je právě nutné vědět, jak soubor poznatků vědy působí na všechny moţné úrovně lidského ţivota a přírody, a také proč mají tyto poznatky takovou podobu, jakou mají. Můţeme totiţ pozorovat – dnes uţ s delším historickým odstupem – ţe určité převládající pojetí vědy a vědeckosti také ovlivňuje a vede vývoj lidstva určitým směrem. Lze tedy oprávněně vznést otázku: Nesměřovali bychom jinam a nebyli bychom také jako celek jiní, kdybychom měli jinou vědu? Tato otázka je dnes vysoce aktuální vzhledem k situaci, která ve vědě panuje. Kdokoliv s alespoň minimálním zájmem o současné vědecké dění můţe pozorovat nesmírnou bohatost a rozrůzněnost vědeckých teorií. Samozřejmě se dá často hovořit o určitém dominantním způsobu vysvětlení toho kterého souboru jevů v té které oblasti vědy, ale vţdy také narazíme na mnoţství dalších vysvětlení, a to nejen podobných a dílčích, ale i úplně odlišných a komplexních, ve formě vědecké teorie. K tomu ještě můţeme pozorovat mnoţství jednotlivých objevů snad ve všech oblastech vědy, jenţ stávající teorie nejen nevysvětlují, ale které naopak tyto teorie očividně vyvracejí. Jinými slovy, situace nám říká, ţe se vše má asi jinak neţ se v dominantních teoriích tvrdí – a přece se z toho nevyvozují patřičné důsledky. Setkáváme se tak s ignorací určitých vědeckých výsledků – coţ je podle nás kromě přímých vědeckých podvodů nejen jedním z největších etických problémů, ale i principiálním problémem vědeckého poznání. Obojí problémy, které jsou vlastně spojitými nádobami, ačkoli to na první pohled není zřejmé, jsou přímým popřením vědeckosti. Na základě čeho vznikají? Pokud bychom se na vědu dívali ze stanoviska, ze kterého ji vidíme jako sociokulturní činnost, coţ se týká např. sociologie vědy, našli bychom celou řadu faktorů, jako jsou předsudky, převládající světonázor ve společnosti atd. Vědou jako sociokulturním jevem se však v této práci zabývat nebudeme. V naši práci se věnujeme vědě ve smyslu její formy, její metodičnosti, jejích principů. Z tohoto pohledu záleţí při řešení výše zmíněných problémů plurality vysvětlení a ignorace „nepohodlných“ faktů, především na nejobecnějším vymezení vědy – na otázce: Jak pojmout vědu a vědeckost? – a jaké máme při tom moţnosti? Co je to vlastně věda? A co od ní lze očekávat? Podle čeho postupuje? Co apriorně myšlenkového ovlivňuje a „nastavuje“ vědu 6

jako takovou? Můţe existovat něco jako vícero vědeckostí? To jsou také základní otázky filosofie vědy. Cíl práce: Naznačili jsme východisko této práce, jeţ ale bude jaksi v pozadí toho, na co se v ní zaměříme. Cílem této práce bude popsat základní charakteristiky vědy a vědeckosti, základní struktury vědy, základní představy o ní, k čemuţ nám slouţí právě filosofie vědy jako forma reflexe vědy. Cíl naši práce můţeme vyjádřit tedy následovně: Jelikoţ je věda v současné společnosti nesčetnými způsoby spojena se školstvím i konkrétním vyučováním, je pro pedagogy ţádoucí ji blíţe poznat. Samozřejmě je mnoho způsobů jak vědu poznat (i proto, ţe je vícerozměrová), my prozkoumáme hledisko filosofické, které je pro nás východiskem a orientací pro další moţná studia. V rámci tohoto filosofického pohledu pak budeme abstrahovat od všech obsahových stránek vědy, a zaměříme se na vědu jako formu (to znamená, ţe nás nyní nezajímají úvahy o konkrétních poznatcích vědy a souvislosti jejich tvorby, vývoje, vyuţití, vlivu, ale všechno myšlenkové, co je formuje). Stejně tak abstrahujeme od filosofického hlediska vědy jako praxe (např. její etiky), a soustředíme se na vědu jako teorii (na to, o co jí vlastně v principu jde). Konkrétně řečeno je cílem naší práce průzkum literatury, která se tímto způsobem vědou zabývá a prostřednictvím ní pak v nástinu vytvoření určitého „orientačního průvodce“ po problematice představ o vědě. Co se týče průzkumu literatury – tj. literatury, ze které v jádru vycházíme – zacílíme jej na veškerou dostupnou sekundární literaturu filosofie vědy, jeţ vyšla v české republice po r. 1990 Na závěr můţeme připomenout, ţe tak jako filosofický a náboţenský pohled na svět vystřídal předchozí mýtický pohled na svět, a tak jako byl vystřídán onen náboţenský zase nynějším vědeckým pohledem na realitu, dá se předpokládat, ţe dnešní vědecko-technický přístup bude jednou v budoucnu nahrazen opět novým, nejobecnějším vztahem k realitě. Tato skutečnost v podstatě umoţňuje jako charakteristickou formu vztahu k realitě vůbec vědu a vědeckost vymezit – umoţňuje ji popsat v její jedinečné a výrazné charakteristice, o coţ se nyní v náryse pokusíme.

7

1. FILOSOFIE VĚDY – VYMEZENÍ OBSAHU POJMU Vymezit pojem a předmět filosofie vědy není jednoduché, neboť moţnosti jejich pojetí jsou ve filosofické literatuře velice různorodé, někdy dokonce protikladné. V prvé řadě je nutno filosofii vědy odlišit od ostatních disciplín v rámci toho, co můţeme jednoduše nazvat formy (sebe)reflexe vědy. Věda ve svém kaţdodenním provozu vědeckého výzkumu samozřejmě neustále reflektuje sebe samu – převáţně však jen vzhledem k cíli své aktuální práce čili ve vztahu k výsledkům své vlastní činnosti, tj. ke konkrétním poznatkům. Ovšem pro systematickou reflexi vědy jako specifické činnosti v rámci společnosti, jejího vlivu na společnost a přírodu, jejího vývoje apod. na jedné straně a pro reflexi všeobecných podmínek vědeckého poznání na straně druhé, zde existuje široká škála speciálních filosofických i vědeckých disciplín. Můţeme je tedy klasifikovat na mimovědecké (filosofické) a na vědecké formy zkoumání vědy. Můţeme se setkat s těmito termíny: filosofie vědy, epistemologie, etika vědy, filosofie techniky, teorie vědy, metodologie vědy, logika vědy, metavěda, scientologie, věda o vědě, a dále: sociologie vědy, ekonomie vědy, historie vědy, psychologie vědy, studie o vědní politice apod. a v neposlední řadě téţ s tím, co se nazývá kognitivní vědy. Některé pojmy jsou synonymní, další vzájemně spojené a jiné zase často vágně uţívané. Úkolem této kapitoly bude je všechny stručně vymezit a zaměřit se především na filosofii vědy. Nejprve však vyjdeme z pokusu zmapovat konkrétní podoby filosofie vědy v České republice – tj. dostupnou odbornou literaturu.

1.1 Dostupná literatura Pokusíme se nyní přibliţně klasifikovat podle obsahu a charakteru dostupnou literaturu v češtině, a získat skrz to vymezení filosofie vědy. Jak uţ bylo řečeno, oblast záběru filosofie vědy je široká. Později filosofii vědy roztřídíme a vymezíme pomocí filosofického slovníku (kol., 2002) a jiné literatury poněkud přesněji (filosofický slovník uvádí 5 významových okruhů, my uvidíme, ţe jich je moţno vymezit i více), nyní nám pro základní orientaci lépe vyhoví rozdělení pojmu filosofie vědy na pojem (1) uţší (uţší významový okruh pojmu), jenţ lze poměrně přesně vymezit a který je především tématem této práce, a na pojem (2) širší, do kterého v této práci budeme zařazovat všechny ostatní podoby filosofie vědy. 8

1.1.1

Filosofie vědy – uţší vymezení

Pro přesnější orientaci pouţijeme rozlišení literatury na primární (pramennou) a sekundární. Je to rozlišení pouze přibliţné, navíc ho zde budeme uţívat poněkud zjednodušeně: Primární literaturou budeme myslet pouze původní publikace významných filosofů vědy, sekundární literaturou pak práce, jeţ pojednávají o filosofii vědy skrz interpretaci děl primární literatury, mají přehledový charakter nebo se zaměřují jen na nějaký konkrétní problém aj. 1.1.1.1 Primární literatura Analyzujeme-li práce význačných filosofů vědy (jakými byli např. K. R. Popper nebo R. Carnap), co do předmětu, jejţ sledují, získáme tak nejjistější vymezení filosofie vědy, jejího pomyslného „tvrdého jádra“. Zaměříme-li se na literaturu v češtině (viz seznam celkové literatury), vidíme pochopitelně velice skromný soubor přeloţených zahraničních prací (z českých filosofů vědy nedosáhl ţádný významnějšího celosvětového vlivu). Přesto, ţe je soubor primární literatury v ČR velice malý, odráţí nejvýznamnější teze světové filosofie vědy 20. stol. a dá se označit za přiměřeně reprezentativní. Máme zde zastoupen novopozitivistický (logicko pozitivistický; jenţ je součástí proudu analytické filosofie) příp. post-pozitivistický (W. V. O. Quine) proud filosofie vědy, především ve formě výběru z prací autorů tzv. Vídeňského krouţku. Dále překlady nejvýznamnějších děl K. R. Poppera, T. S. Kuhna a P. K. Feyerabenda. Obsahem děl novopozitivistů je snaha jasně koncipovat jednotnou a pevnou strukturu vědy – exaktní metodologii. Obsahem hlavního díla K. R. Poppera Logika vědeckého zkoumání (1934) je jak sám název říká logická analýza metod empirických věd či zjednodušeně teorie teorií (Popper, 1997, str. 41). Lze shrnout – obsahem je „vědecká logika“. Obsah Kuhnovy hlavní práce Struktura vědeckých revolucí (1962) je moţno vymezit jako zkoumání obecné povahy vědy (jejích strukturních sloţek) pokud ji máme pochopit v jejím vývoji (historickém kontextu). Lze shrnout – analýza „vědeckého myšlení a chování“. Feyerabendova práce Rozprava proti metodě (1975) obsahuje argumenty ke koncepci vědy a jejím metodám, pokud ji pojímáme jako integrální součást lidské kultury a chceme-li maximalizovat pokrok a svobodu poznání. Lze shrnout – „vědecká jedinečnost (svoboda)“. Společným rysem popisovaných 

Při formulaci obecných shrnutí tématického obsahu následujících publikací (které mají jen orientační charakter), jsme nevycházeli ze zevrubné četby těchto prací (neboť naše práce je orientována na sekundární literaturu), nýbrţ z jejich úvodních pasáţí nebo jejich interpretací (Fajkus, 2005, str. 62-95; 205-206 aj.).

9

prací filosofie vědy, přestoţe jsou velmi rozdílné, je, ţe představují vţdy určitý originální ucelený nejobecnější model (pojetí) vědy. S nynějším odstupem se dá říci, ţe formulovali vţdy odlišný aspekt vědy a my tak dnes můţeme vidět určitý (dosud neuzavřený) kruh moţných filosofických pohledů na vědu. 1.1.1.2 Sekundární literatura Sekundární literatura v češtině k uţšímu pojetí filosofie vědy (které uţ vymezíme) je aţ na výjimky dílem českých autorů. Popíšeme-li obsah jejich publikací, dospějeme konečně k formulaci charakteru filosofie vědy. Domníváme se, ţe klasifikaci provedeme v tomto případě nejlépe tak, ţe postavíme proti sobě dvě dvojice publikací (odhlédneme nyní od sborníků a specializovanějších monografií) jako určité hraniční póly a ostatní publikace charakterizujeme jako přechodové formy mezi těmito póly. (1) Na jeden pól umístíme práce B. Fajkuse Filosofie a metodologie vědy (Fajkus, 2005) a N. Demjančuka Filosofie a vědecké myšlení (Demjančuk, 2002). Tyto publikace obsahují přehled jednotlivých filosofií význačných světových filosofů vědy či filosofických škol 20. stol. (práce B. Fajkuse obsahuje kromě toho i rozbor jednotlivých problematik). Tyto jednotlivé filosofie filosofů vědy můţeme v návaznosti na předchozí podkapitolu vymezit tak, ţe jednotliví autoři v nich zpracovávají: Určitý model vědy; neboli otázku „co je v principu věda?“, coţ znamená: metodologii (logiku a zdůvodnění vědeckého bádání) a obecnou strukturu vědy. Ovšem jak uvidíme ve 3. Kap., málokdy to znamená, ţe řeší skutečně ty nejzazší otázky – jako např. „jak je vůbec věda moţná?“. Spíše vycházejí z převládajících historických a aktuálních podob reálné vědy a pro tu hledají formující principy, coţ můţe znamenat, ţe něco důleţitého stále opomíjejí – srovnej k tomu naši závěrečnou úvahu, především s. 87 Od jiných reflexí vědy se liší svou „filosofičností“ – tj. obecností a moţností z odstupu, nadhledu klást (řešit) ty nejobecnější podmínky (moţnosti) vědy s ohledem na strukturu vědy (tím se zase liší od epistemologie). Např. umoţňují se zeptat podobně jako B. C. van Fraassen: „Jak můţe být svět takový, jak o něm tvrdí teorie?“ (Fajkus, 2005, s. 177). Jednotliví filosofové vědy přicházejí s určitou originální koncepcí (tvoří např. nové pojmy či významy pojmů – jako je paradigma či bootstrapová vědecká justifikace), jeţ se pak stávají součástí jakéhosi pomyslného „fondu pojmové struktury vědy“ (opět myslíme 

v ČR vychází časopis FÚ ČAV věnovaný fil.vědy s názvem Teorie vědy/ Theory of science. Obsahuje mj. i původní příspěvky českých filosofů, ale jelikoţ je v něm většina článků v angličtině, do primární, příp. sekundární literatury ho zde nezařazujeme.

10

vědy jako takové – tj. nenaplněné konkrétním poznatkovým obsahem). Tento pól uţšího pojetí filosofie vědy budeme podle výše zmíněných autorů nazývat filosofie vědy, příp. filosofie a metodologie vědy. (2) Na druhý pól pak umístěme takové práce, jako je např. Teorie vědy od J. Vomáčky (Vomáčka, 2000) nebo Metodologie vědy od F. Ochrany (Ochrana, 2009). Jejich obsahem je vlastně přehled všeobecné struktury vědy (strukturní prvky jako např. vědecké myšlení, jazyk vědy, vědecký výzkum, formy uspořádání poznatků – vědecké kategorie, teorie, hypotézy, proměnné, zákony; vědecké postupy /metody/ - explanace a predikce prostřednictvím pozorování, měření, experimentu, analogie a modelu apod.), třídění jejích strukturních prvků a základní problémy s nimi spojené. Čili v tomto případě nejde primárně o tvorbu nových koncepcí, pojmů apod., ale spíše o systematizaci, tematizaci jiţ artikulovaných, „vybádaných“ teoretických podmínek vědy. Můţeme to vyjádřit i tak, ţe tento pól je jakoby „usazená“ filosofie a metodologie vědy. Proto ho můţeme nazývat ve shodě s více autory (např. Anzenbacher, 2004, str. 213-224) teorie vědy. Tak jsme dospěli přes obsahovou analýzu k základnímu objasnění povahy filosofie vědy. To, co jsme zde popsali jako dva póly, jsou jakýmisi dialektickými sloţkami jedné filosofické disciplíny, kterou tedy jednotně nazývejme filosofie vědy. Jedna sloţka je více dynamická – hledající a diskutující, druhá statičtější – uchovávající a konstituující. Obě se vzájemně doplňují a ve filosofické praxi nejsou od sebe takto striktně odlišitelné (my jsme je zde zvýraznili pro snazší orientaci). To vše později vysvětlí, proč se tyto 3 pojmy – filosofie vědy, metodologie vědy (logiky vědy) a teorie vědy – ztotoţňují. Nyní ještě zmiňme ostatní publikace. Např. Filosofické a metodologické problémy vědy od I. Holzbachové (Holzbachová, 1996) či Filosofie – kultura, věda, myšlení od N. Demjančuka (Demjančuk, 1996) jsou další práce, jeţ jsou právě těmi ne tak vyhraněnými typy jako oba výše zmíněné, ale kombinací obou. Obsahují přehledy proudů ve filosofii 20. stol. a zabývají se strukturálními prvky vědy. Dále obsahují ještě např. dějiny vědy (Holzbachová) a specifičtější problémy (např. spor o status společenských věd či redukcionismus). Protoţe jsou pojaty přehledově, zabývají se ještě dalšími tématy, které překračují obor filosofie vědy – např. technickým myšlením nebo sociologií vědecké práce. Tulkova Věda a vědecká metodologie I. (Tulka, 2008) se zabývá problémem klasifikace ve vědě/ klasifikace věd a nepříliš systematickým výběrem pojmů z epistemologie a struktury vědy (např. svět jako objekt poznávacího procesu, empirické a neempirické jsoucno).

11

Další literatura: Tondlova Věda, technika a společnost (Tondl, 1994). Jedná se o filosofické studie zabývající se vzájemným vztahem vědy, techniky a společnosti. Velice obecně načrtává v kaţdém z okruhů některé problémy a struktury. Tato práce spadá vlastně do širšího pojetí filosofie vědy příp. téţ do filosofie techniky, neboť uvaţuje o hodnotě, funkcích vědy a techniky ve společnosti. Některé kapitoly se však zabývají výlučně strukturou vědy, proto jsme ji zde zařadili. Práce M. Krále Změna paradigmatu vědy (Král, 1994) je další ukázkou moţnosti pojetí publikace filosofie vědy. Zabývá se totiţ jen jedním ze strukturních prvků vědy (i kdyţ dostatečně širokým a navíc na něj autor navazuje další témata) a tedy nemá přehledový charakter jako většina zmíněných publikací. Je zde další odlišnost. Najdeme zde rozsáhlé pasáţe, které filosoficky analyzují obsah vědy, tj. určité konkrétní dějinné výsledky vědeckého zkoumání (např. Newtonovu teorii), tedy nejen formulují obecné podmínky (moţnosti) vědy. Podobně tomu je u jiţ zmiňovaného T. S. Kuhna. Oba zmínění (a vlastně ţádná filosofie vědy se neobejde bez minimální spojitosti s konkrétními vědeckými poznatky) však analýzy konkrétních dějinných obsahů vědy zobecňují do filosofických předpokladů vědy. Proto v obou případech hovoříme o filosofii vědy (uţší pojetí). O pojetích filosofie vědy, které pracují primárně s výsledky konkrétního vědeckého bádání a transformují je do filosofických pojmů, bude řeč ve spojitosti s širším pojetím pojmu filosofie vědy. Publikace Z. Parusníkové (Parusníková, 2007) se zase monotematicky zaměřuje na interpretaci, odkaz jednoho filosofa vědy – K. R. Poppera. Dalším typem publikací této kategorie jsou sborníky. U nich je jediným rozdílem oproti posledně zmiňovaným publikacím, ţe se k jednomu strukturnímu prvku vědy, k jednomu tématu filosofie vědy, vyjadřuje vícero autorů. V ČR vyšla velká řada sborníků k tématům filosofie vědy, především zásluhou J. Noska a J. Stachové. Co se týče slovenské literatury, není příliš rozsáhlá (viz seznam na s. 92). Monografie V. Filkorna (Filkorn, 1998) však reprezentuje čistě oblast teorie vědy, která v ČR prakticky není zastoupena (jen stručnějšími pracemi, viz výše). Snaţí se o systematický přístup k vědě (vycházející z obecné teorie systémů), obsahuje mnoho logických rovnic (matic) a schémat, snaţí se (např. u popisu metod) o určitý algoritmický popis daného tématu, obsahuje tedy minimum „tázací“ filosofie.

12

Nyní zde vloţme ještě důleţitou poznámku do poznámek pod čarou Nakonec můţeme ještě zmínit české překlady zahraniční sekundární literatury. V tomto případě můţeme mluvit jen o dvou publikacích – (Morin, 1995) a (Sardar, 1999). Morinova práce opět zasahuje do širšího pojetí filosofie vědy, ale stejně tak i do jejího uţšího vymezení – Morin se zabývá obecnými podmínkami pojetí vědy, interpretuje i významné filosofy vědy, vyjadřuje se i k pojetí samotné filosofie vědy (coţ je také velice důleţitá sloţka filosofie vědy, jeţ jsme nezmínili – např. u novopozitivistů, kteří zpracovávali téma vztahu filosofie a vědy). Kromě toho hodnotí roli vědy ve společnosti a zabývá se etikou vědy. Publikace Ziauddina Sardara Thomas Kuhn a vědecké války stručně podává výčet sporů (hlavně z 20. stol.) mezi různými kritiky a obhájci vědy o podobě a funkci vědy ve společnosti (např. kritika monopolismu „západní vědy“). Pro nás je však hlavní, ţe v tomto výkladovém rámci najdeme i teze T. S. Kuhna a stručný přehled filosofických tezí vyplívajících ze sociologie vědy. K tomu je třeba říci: věda je sociální jev – z toho pohledu se jím zabývá sociologie vědy. Ale sociologie vědy má zajisté svůj filosofický aspekt, neboli – lze z ní také formulovat filosofická tvrzení pro pojetí vědy. Jedná se pak o jakousi sociologickou filosofii vědy. Ta můţe nabrat i radikální podoby sociologismu (viz kap. 3.2.4). Pak je také moţné – jak to činí např. Kuhn i Feyerabend – zabývat se sociálním aspektem vědy ve vztahu k metodologii a struktuře vědy, tzn. v rámci filosofie vědy. Oba přístupy nejsou shodné, někdy je však těţké je od sebe oddělovat.



Filosofie vědy se zabývá vědou, přičemţ pod slovem věda (angl. science) se myslí vědy přírodní – se zvláštním zřetelem k fyzice, jeţ je jakýmsi modelem ostatních věd. Od specifik věd společenských (humanitních, kulturních, duchovních) se poněkud abstrahuje. Přitom společenské vědy bezpochyby patří do mnoţiny věd empirických, coţ je vlastní oblast zájmu filosofie vědy (vědy formální – matematika, logika apod., jakoţto neempirické vědy nejsou vlastním předmětem filosofie vědy). Publikace, jeţ se specializují na zvláštnosti společenských věd se proto jeví sice jako určitá specializovanější filosofie vědy, přesto - jelikoţ často srovnávají obě mnoţiny empirických věd a musí vycházet z modelu přírodních věd – je můţeme povaţovat za součást (na způsob určitého problému) filosofie vědy. Dostupná literatura v ČR k filosofii spol. věd je poměrně rozsáhlá, konkrétně ji však nebudeme vyjmenovávat ani rozebírat (viz seznam dostupné literatury).  Je ještě potřeba dodat, ţe v našem průzkumu českých publikací se vyskytly i práce, jeţ svým obsahem vůbec neodpovídaly svému názvu (např. Filosofické základy logiky vědeckého zkoumání od J. Adamce) nebo byly velice málo informativní (nekvalitní) a nelze je zařadit k relevantním zdrojům pro studium filosofie vědy. Podle našeho průzkumu se nadá říci ţe, v ČR je mnoho kvalitních prací o filosofii vědy. Často narazíme na nepříliš kvalitní VŠ učebnice jako např. Metodologie I. od Ch. Valouška a A. Kubicové (2005); Filosofické otázky přírodních věd od B. Vlachové (1994), Úvod do logiky a teórie vedy od P. Volka (1999), aj. Úplně na závěr jen dodejme, ţe v české literatuře k filosofii vědy narazíme i na originální a nezařaditelné autory jako je Zdeněk Neubauer. Jeho práce obsahují filosofii vědy, avšak propojenou s celou řadou jiných témat, tvoří nezařaditelný svébytný celek. Neodvaţujeme se proto nějak Neubauera posuzovat v naší práci

13

1.1.2 Filosofie vědy – širší vymezení Tématický rozsah oblasti, kterou jsme nazvali širším pojetím filosofie vědy, je nesmírně bohatý a zajímavý. Jelikoţ však není tématem této diplomové práce, jen jej stručně představíme. Výběr prací (v češtině) zde zmíněných tedy vůbec nebereme jako vyčerpávající, ale jako pomocný – pro odhalování jednotlivých forem této filosofie. V této subkapitole nebudeme dělit literaturu na primární a sekundární, jelikoţ to v tomto případě není důleţité. Po analýze nám vystoupí dvě základní orientace v této filosofii vědy, jeţ se pak mohou dál bohatě členit. První je reflexe vztahu vědy a kaţdodenního ţivota čili filosofická reflexe působení vědy ve společnosti. Druhou orientací jsou reflexe výsledků vědy (tj. konkrétních poznatků, obsahů vědy). Nyní uvedeme konkrétní publikace. Zařazení je orientační, stručně analyzujeme předmět obsahu, příp. se spokojíme jen s vyjmenováním. Máme zde např. publikaci M. Petrů - Moţnosti transgrese. Je třeba vylepšovat člověka? (2005), publikaci z oblasti etiky vědy, coţ je v současnosti jedna z nejzávaţnějších oblastí filosofické reflexe vědy, neboť se dotýká přímého vlivu vědy na osobní ţivot člověka. Kniha M. Petrů se zabývá základním problémem – kdyţ existují a budou existovat technologie, které mění fyzické i psychické kvality člověka, vynořují se otázky: Co a jak na člověku měnit?, coţ implikuje otázky, co vůbec dělá člověka člověkem? (zda biologično či spirituálno). Více aplikovanější publikace z etiky vědy jsou např. Bioetika (1999) nebo Bioetika, biotechnologie a biomedicína (2005) od J. P. Ondoka. Posledně zmíněná se zabývá např. definováním základních pojmů z oblasti, kde se střetává zdraví člověka s biologickými vědami (lidský ţivot, osobnost, zdraví) a následnou aplikací etických principů na konkrétní situace v medicíně (klonování, potrat). Zde se nacházíme na pomezí, neboť medicína je spíše vědeckou aplikací. Vidíme, ţe uvedené publikace etiky vědy se dotýkají především filosofických otázek lidského zdraví, otázek filosofické antropologie, jenţ se snaţí objasnit pojmy z oblasti lidského ţivota i člověka vůbec. Zabývají se především otázkou určitých hranic vědeckého výzkumu. (Samozřejmě se tím tématický okruh etiky vědy nevyčerpává, lze zmínit další). Vidíme zde postup od více (obsahově) filosofických aţ po téměř 

pokud k publikacím uvádíme komentář, vycházíme při tom buď z krátkého prostudování dané publikace, z anotace vydavatele či z recenze odborníka přístupné na internetu. Neuvádíme také nakladatelské údaje.  např.: 1. etický kodex vědců – oblast chování vědců (zacházení s fakty, podvody, pečlivost); 2. etika výzkumu jako takového – tabu výzkumu, meze experimentů; 3. aplikace vědy – za co je vědec zodpovědný; 4. problém moci – věda koncentruje velké mnoţství moci, coţ je velký etický problém, důleţité jsou zesílené nároky na dohled (kritika a kontrola z vnějšku). (Zpracováno na základě rozhovoru s V. Šilerem z FF OU).

14

výlučně vědecké, příp. naučné publikace. V rámci první orientace – tj. spojení vědy s naším běţným světem najdeme další výrazné studie. V českém překladu reprezentuje jedno takové zaměření publikace R. C. Lewontina Biologie jako ideologie (1997). Zabývá se analýzou ideologického aspektu vědy (na příkladě biologie) a jejím vlivem na společnost. Jedná se o kritický pohled na vědu (coţ se de facto o uţší filosofii vědy říci nedá) jako společenskou instituci. Nabízí se otázka – v čem se tato filosofie vědy liší např. od filosofie vědy T. S. Kuhna? Oba dva se přece zabývají zhruba podobným aspektem vědy. Základním rozdílem je to, ţe Lewontin se zaměřuje na vliv tohoto ideologického aspektu vědy na společnost, kdeţto Kuhn na vliv této roviny vědy na vědu samotnou. Co se týče druhé orientace, jedná se o celou oblast filosofické reflexe vědy, v níţ konkrétní obsah vědy a jejích teorií tvoří důleţitý obsah filosofických úvah, které se vedou k otázkám po objektivní realitě (a nikoli ke společenské, příp. lidské /subjektivní/ realitě, jak je tomu v případě první orientace). Můţeme namítnout, ţe co se týče velkého obsahu konkrétních vědeckých poznatků, je tomu přece stejně tak např. u zmiňovaných publikací T. S. Kuhna či Feyerabenda (kteří se obšírně zabývají poznatky z fyziky) z oblasti uţší filosofie vědy. Ale opět je tomu tak, ţe tito autoři analýzu obsahu vědy vyuţívají primárně k účelu stanovení, objasnění vědy jako takové tj. její formy, dá se říci vědy jako nástroje (prostředku) pozná(vá)ní, namísto objasnění poznání jako jiţ poznaného, jak je tomu u autorů v širším pojetí filosofie vědy, jeţ nyní představíme. Musíme však ještě učinit důleţitou poznámku. Narazili jsme na základní problém – jak odlišit širší filosofii vědy od toho, co jí není, co jen obsahuje určité vědecké aspekty i „filosofické vlastnosti“. Tento problém se týká právě filosofické reflexe konkrétních výsledků vědy. V českém prostředí narazíme řádově na desítky publikací z jednotlivých vědních oborů, které jsou pro nás jaksi nezařaditelné. Zabývají se filosofickými otázkami svých oborů – obsahem je tedy např. biologie (tj. věda) a filosofie, ale přesto ne filosofie vědy. Konkrétními příklady mohou být publikace Pátý zázrak – pátrání po původu ţivota (2001) od P. Daviese či Čtvrtý zákon – cesty k obecné biologii (2004) od S. Kauffmana. Jejich moţná charakteristika: V rámci vědního oboru jsou nevysvětleny určité základní otázky (např. vznik ţivota), o kterých je proto moţné (zatím?) pouze (na obšírném podkladě dosavadních vědeckých poznatků) filosoficky spekulovat a předjímat tak směr vědeckého výzkumu apod. Filosofie zde slouţí jako jakási heuristická pomůcka. V tomto případě je tedy filosofie součástí vědy a tuto kategorii publikací nepojímáme jako filosofii vědy (můţe se jednat také o různé eseje vědců apod.), ale bez další diferenciace ji prostě 15

odkazujeme do sféry vědeckých publikací. Důvod, pro zařazení podobného typu publikací do samotné vědy: Z daných úvah nevyplývá příliš mnoho, co by se týkalo buď vědy obecně, jako celku (nemyslíme jen vědy jako nástroje) nebo filosofie obecně (tj. ontologie či epistemologie, příp. filosofické antropologie aj.). To ovšem, jak dále uvidíme, neznamená, ţe neexistuje např. filosofie fyziky, která by zároveň nebyla filosofií vědy. Tento důvod je moţné popsat i tak, ţe zkrátka obsah filosofie je zde příliš malý a převaţují vědecké poznatky, neboli obsah filosofie je zde příliš implicitní. Dále je však třeba vydělit publikace, jeţ mohou připomínat filosofii vědy díky své formě (ţánru) – tj. publikace populárně-naučné. Obsahují větší míru určitého „filosofického aspektu“, ale to převáţně proto, ţe se jedná o různá „didaktická“ zjednodušení, zvýraznění, zobecnění. Začneme knihou E. Laszla Věda a ákášické pole (2005). Je z oblasti fyzikální kosmologie, vědeckého oboru, zabývajícího se vesmírem jako celkem. Autorem představovaná teorie ústí do pojmů a postojů, jejţ můţeme povaţovat za ekvivalentní filosofickým (ontologickým). Vidíme tak velký problém současné kosmologie, která se uţ díky svému předmětu musí ve svých teoriích zákonitě dotýkat pojmů filosofických. Pak záleţí na pojetí jednotlivých autorů do jaké míry „extrapolují [vědecký obsah] do jistých ontologických či metafyzických hypotéz a [do jaké míry] usilují z vědeckých konceptů vytvořit základní pojmy pro výklad světa jako celku“ (kol., 2002, s. 139). V českém překladu se od 90. let objevuje celá řada publikací z oblasti kosmologie, která zde můţe připadat v úvahu. Mnohé jsou však spíše filosofické implicitně (potencionálně), a často se jedná o populárně naučné publikace (např. edice fénix nakl. Paseka). Další oblast v rámci orientace na reflexi vědeckých poznatků můţeme vymezit pomocí následujících autorů. Dílo I. Prigogina (spolu s I. Stengersovou) Řád z chaosu (2001) je publikací z oblasti fyziky (termodynamika), ovšem uvaţuje i o charakteru předešlého vědeckého poznání (o způsobu vědeckého uvaţování apod.; na základě rozboru teorií od dob Newtona) a o charakteru nového vztahu vědy k realitě (moţno říci i paradigmatu). To znamená, ţe skrz svůj vědecký obsah uvaţuje o novém pojetí vědy (a dotýká se tak např. základního pojmu vědy – vědeckého zákona /determinismu/). Soubor přednášek pro studenty vydaný pod názvem Fyzika a filosofie (2001) od W. Heisenberga se (kromě jiného) zabývá na podkladě fyzikálních teorií i některými epistemologickými předpoklady přírodovědy (např. vztahem řeči ke skutečnosti). Úvahy podobného typu nalezneme i v publikacích A. Einsteina a dalších významných fyziků. Kniha F. Capry Tao fyziky (2003), (její 3. část), obsahuje konfrontaci východní filosofie (náboţenství, mystiky) 16

s pojmy moderní fyziky, které tím získávají filosofický charakter. Filosofický aspekt je zde kromě onoho srovnání především v tom, ţe autor představuje z fyzikálních teorií vyvozený filosofický koncept světa – jednak minulý vyvozený z klasické mechaniky, ale i nově vznikající vyvozený ze současných teorií (např. Chewova bootstrapová teorie), a dále z něj formuluje také nové paradigma vědy, tzn., dotýká se i pojetí struktury vědy jako nástroje poznání (např. pojetí vědeckých zákonů). Na závěr přidáme hůře zařaditelné přístupy ve filosofii vědy a sporné otázky. Zcela nezařaditelnou podobu filosofie vědy reprezentuje publikace M. Heideggera Věda, technika a zamyšlení (2004). (Mluvíme nyní o 2. části). Obsah je moţno charakterizovat jako „metafyzická reflexe vědy“ (Kol., 2002, str. 139). Autor se zabývá vědou, co do její bytnosti. Tzn., ţe otázkou co je věda, neřeší jako filosofie vědy (uţší i širší pojem; myslíme přitom vţdy v nejzazším případě) vlastnosti vědy v rámci vědy jako takové, ale vědy jako jevu reality jako takové. (Zní to maximálně neurčitě – avšak jinak to ve stručnosti vyjádřit nelze). Heideggerova filosofie vědy je vlastně „nejčistší“ či „nejfilosofičtější“ podobou filosofie vědy, protoţe se zabývá vědou nejzazším moţným způsobem. Publikaci E. O. Wilsona Konsilience (1999) zde zařazujeme pouze pro ukázku hraničního přístupu, který se s filosofií vědy pouze stýká. Autorova snaha o formulaci principu pro umoţnění jednotné vědy je sice epistemologická, ale není řešena filosoficky, nýbrţ empiricky, přes poznatky různých věd. Nutně obsahuje i filosofické pojmy, zobecnění apod., v základu je to však studie empirická, reprezentující epistemologický naturalismus. Naší nevyřešenou otázkou zůstává status velmi rozsáhlé literatury zabývající se vztahem náboţenství (příp. spirituality, teologie apod.) a vědy obecně, příp. vědy a umění – tedy vědy a ostatních institucionalizovaných forem duchovní kultury. Filosofie je v těchto vztazích často nutným prostředníkem, proto by z jistého úhlu bylo moţné mluvit i o filosofii vědy. Pravděpodobně bychom však zařadili podobnou literaturu do obecně filosofických publikací. Na závěr je třeba dodat, ţe ne všechny podoby (širší) filosofie vědy mají v literatuře v češtině své reprezentace. Úplný výčet forem filosofie vědy představíme hned v následující kapitole. 

např. velmi zajímavá publikace Duše vědy: proměny ve vztahu vědy a náboţenství (1997) od N. C. Pearceyové a Ch. B. Thaxtona. Pro problematiku filosofie vědy je zde zvlášť podstatná 1. kap. knihy, která výstiţně popisuje vznik novověké vědy na podkladě křesťanské mentality Evropy. Ukazuje, ţe ontologické pozadí a všechny základní principy, předpoklady novověkého pojetí vědy (přesvědčení o „přírodních zákonech“, o moţnosti aplikace matematiky na přírodu, o hodnotě poznávání hmotného světa, o potřebě experimentů, ne jen dedukce atd.) byly umoţněny biblickou naukou (její ontologií, theologií, kosmologií). Novověká experimentální věda je logickým vyústěním předchozí etapy křesťanství, antická aj. mentalita ji neumoţňovala. Kvalitní publikace je i Věda a teologie (2002) od Johna Polkinghorna, obsahující i úvahy z oblasti fil. vědy.

17

1.2

Formy reflexe vědy

Nyní jiţ definujeme všechny ostatní moţnosti reflexí vědy. Znovu však ještě začneme shrnutím a doplněním pojmu filosofie vědy.

1.2.1

Filosofie vědy – metodologie vědy, teorie vědy

(1) Filosofie vědy je tématická oblast filosofických úvah, které se zabývají všemi moţnými filosofickými otázkami vědy jako celku a ve všech jejích rovinách. (2) V uţším a vlastně původním významu se však jedná o filosofickou disciplínu, která „zkoumá strukturu vědy a metody získávání vědeckých poznatků“ (Olšovský, 2005, s. 64). Nyní podrobněji. Filosofii vědy můţeme pomocí filosofického slovníku (kol., 2002, s. 139) a našeho průzkumu literatury rozčlenit do následujícího schématu: (1) zabývá se vědou jakoţto cílem v poznání /OBSAH/ A) orientace k objektivní realitě 1. filosofické úvahy o výsledcích vědecké práce a jejích epistemologických předpokladech 2. filosofické úvahy, jeţ extrapolují vědecké poznání do ontologických (metafyzických) koncepcí; z vědeckých tvrzení vytváří základní pojmy pro výklad světa jako celku 3. metafyzická reflexe vědy B) orientace k subjektivní realitě 4. filosofické úvahy o postavení a působení vědy v lidském ţivotě – to se týká disciplín etiky a filosofické antropologie 5. filosofické koncepce usilující spojit lidský přirozený svět – s jeho lidskými problémy a pojetím světa na jedné straně se světem vědy na straně druhé (2) zabývá se vědou jakoţto nástrojem (prostředkem) v poznání /FORMA/ Co se týče širšího pojetí filosofie vědy (1), viděli jsme při letmém průzkumu literatury, jak se v konkrétních pracích jednotlivá zaměření mohou kombinovat apod. Nyní jiţ ukončíme náš zájem o širší pojetí filosofie vědy, jenţ slouţil k pomocným účelům a aţ 18

do konce diplomové práce se budeme věnovat problematice uţšího pojetí (2), jeţ budeme nazývat jednoduše filosofie vědy. Filosofický slovník (kol., 2002, s. 139-140, upraveno) uvádí základní přehled tématických problémových okruhů, jimiţ se filosofie vědy zabývá: „1. vědecké vysvětlení (explanace), jakoţto elementární nástroj vědecké systematizace – jeho charakter, kritéria, struktura a druhy 2. vztah empirické a teoretické úrovně vědy, problémy verifikace a falsifikace teorií a zákonů, problémy ontologického statutu zákonů a teorií (např. instrumentalistické a realistické interpretace teorií) 3. problémy jazyka vědy, úloha jazyka v popisu světa, problémy analytičnosti a syntetičnosti výroků 4. problémy vědeckých postupů – zvl. indukce, dedukce, analogie, modelu 5. vztah mezi vědeckými systémy, jejich přeloţitelnost a redukovatelnost, vztah vědy a metafyziky (tzv. demarkace), problém empirické signifikance 6. vědecké hypotézy – jejich potvrzování a stupeň platnosti 7. problémy determinismu a indeterminismu, problém kauzality a kauzálního zákona, problémy nutnosti vědeckých výroků, otázky teleologie a funkcionalismu 8. problémy struktury věd. systémů – jejich axiomatizace, funkce logiky při jejich tvorbě - přihlédneme-li ještě blíţe k činnostní, metodologické stránce vědy, témata se rozšíří: 9. experiment – jeho předpoklady, formulace, podmínky úspěšnosti, funkce 10. měření – jeho logické a matematické předpoklady 11. klasifikace věd a jejich vztah ke struktuře světa.“ Výčet můţeme doplnit ještě základním problémem týkajícím se povahy poznatků – problémem růstu vědeckého vědění a na to navazujícími spory internalismu vs. externalismu aj. Některé problémy by měly být rozpracovávány v následujících kapitolách; k jejich utřídění viz také kap. 3.3. Nyní objasníme pojmy teorie vědy a metodologie vědy. Nejprve si jen všimněme, ţe filosofie vědy v pojetí uznávaných filosofů vědy je něčím trochu jiným, neţ jen řešením uvedených okruhů, je něco víc, to proto, ţe jsou určitým celkem. Jsou spíš celkovou 19

koncepcí vědeckého poznání – tedy spíš epistemologií. Zároveň však mají bliţší vztah k strukturním prvkům vědy, jsou tak jakousi specializovanější epistemologií. První moţností jak formulovat vztah pojmů filosofie vědy, metodologie vědy a teorie vědy, je na základě jazykové konvence. Ta samá reflexe vědy je označována v anglosaské tradici jako filosofie vědy (Philosophy of Science), v německé tradici jako teorie vědy (Wissenschaftstheorie), příp. starším pojmem vědosloví (Wissenschaftslehre, jenţ je opět širší, snad ve smyslu epistemologie či souboru filosofie vůbec), a ve frankofonní oblasti jako epistemologie (épistémologie), (Kol., 2002, s. 106). Za druhé, v našem českém prostředí – kde se setkáváme zhruba stejně často jak s pojmy filosofie vědy či filosofie a metodologie vědy, tak teorie vědy, lze k vysvětlení dospět na základě úvahy, kterou jsme uvedly výše (1.1.1.2). Jedná se tedy o synonyma, přičemţ označení teorie vědy – bereme-li nyní za základ celé filosofické zkoumání vědy jako nástroje v poznání – se týká spíš souboru stabilních struktur vědy, systematického uspořádání obecných podmínek vědy, vč. obecné metodologie (jakoţto aplikované logiky); a označení filosofie vědy, příp. filosofie a metodologie vědy se hodí pro snahu hledat nové pojetí tohoto systému, pro širší a otevřenější pole kladení otázek. U nás se můţeme setkat i s pojmem analytická filosofie vědy (Tondl, 1994, s. 12-15, 69; Kol., 2002, s. 139), coţ souvisí jednak s „tradiční“ filosofií vědy v pojetí Vídeňského krouţku, ale hlavně se snahou odlišit v rámci souhrnného pojmu filosofie vědy její jádro (které analyzuje vědu jako prostředek v poznání) od ostatní filosofické reflexe, a odpovídá tak našemu vymezení uţšího vůči širšímu pojetím filosofie vědy. Terminologické nejednotnosti napomohla také skutečnost, ţe v naší republice za dob komunistického bloku, byla pod pojmem teorie vědy rozuměna jakási souhrnná věda o vědecké činnosti, jeţ sestávala od obecné metodologické sloţky aţ po prakticko organizační pokyny řízení vědy v rámci státu (ztotoţňovala se tedy zhruba s pojmem věda o vědě). Publikace základy teorie vědy (Kol. 1988, s. 21) vyjmenovává pět sloţek takovéto teorie vědy: obecná teorie vědy, sociologie vědy, psychologie vědy, ekonomika vědy a organizace vědy. V takovém zjevně anachronickém smyslu chápe teorii vědy i J. Vomáčka (Vomáčka, 2000, s. 5), ačkoli obsah jeho publikace odpovídá víceméně dnešnímu pojmu teorie vědy. Doplňme ještě specifikace k pojmu metodologie vědy. Metodologie vědy je (filosofická) nauka či teorie o metodách (metoda – z řec. meta+hodos = cesta za…) pouţívaných ve vědě. Lze rozlišit její tři roviny: nejobecnější – hovoříme o filosofii a metodologii vědy či o obecné metodologii vědy; za druhé konkrétnější „druhová“ rovina 20

vycházející z první – hovoříme např. o metodologii přírodních či sociálních věd; třetí rovina se vztahuje k jednotlivé vědní disciplíně. Metodologii vědy je pak třeba odlišit od uţších pojmů metoda vědy - specifický nástroj, odůvodněný postup k dosaţení výzkumného cíle (jenţ je předmětem metodologie, která reflektuje moţnosti uţití metod), a metodika vědecké práce, coţ je konkrétní postup, návod, jak v praxi realizovat výzkumné procedury (Ochrana, 2009, str. 12-13). Jelikoţ téma metody tvoří důleţitou část zkoumání vědy jako nástroje poznání, je pojem metodologie vědy často pojímán jako podstatná sloţka teorie/filosofie vědy (a tak se v názvu disciplíny nezmiňuje), příp. jako uţší pojem (a tak se třeba v názvu disciplíny zmiňuje – filosofie a metodologie vědy) méně často se pak chápe jako jejich plné synonymum.

1.2.2

Epistemologie

Ve vymezení epistemologie vládne ještě větší nejednotnost, neţ jak se tomu zprvu zdálo být u filosofie vědy. Kaţdopádně je to však filosofická disciplína podřazená gnozeologii (teorie poznání, noetika), kdy gnozeologie zkoumá nejzákladnější předpoklady poznání s ústřední otázkou pravdy. Epistemologie se však často ztotoţňuje jak s gnozeologií, tak s filosofií vědy (avšak spíše v jejím širším pojetí). Vedlo by příliš daleko od tématu pokoušet se vymezit epistemologii. V naší představě je epistemologie širší, nadřazená disciplína filosofie vědy (teorie vědy), která se zabývá vědeckým poznáním jako specifickým druhem poznání (např. srovnává vědecké a mimovědecké poznání apod.), kdeţto filosofie/teorie vědy vědeckým poznáním jako takovým.

1.2.3

Věda o vědě

Pojem věda o vědě (někdy téţ metavěda, příp. scientologie) je ještě problematičtější. Důvod je nasnadě. Samotné vědecké poznání vědy totiţ naráţí na základní obtíţ. Věda nemá ţádnou metodu, kterou by mohla sebe sama poznávat jako objekt. Jak říká Heidegger: „Věda…nemá vědecké prostředky, jimiţ by zjistila, co ona sama je, nemá ani vlastní způsob, jímţ by určila své vlastní základní pojmy (např. přírodu, ţivot aj.). Matematiku nelze vymezit matematicky, biologii nelze určit metodami biologie“. (citace dle: Michálek, 2000, s. 16). Věda sice můţe sebe reflektovat, vţdy se však jedná o mimo- / meta- vědecké hledisko, jeţ není stejně verifikovatelné jako uvnitř vědy. (Morin, 1995, s. 14). Jakákoli věda o vědě v absolutním smyslu by musela předpokládat speciální 21

prohloubení subjektu vědeckého poznání (tj. vědce), který by hlubším poznáním přehlédl poznání vědecké, jinými slovy, musel by být schopen „zřít pojmy“ či „empirizovat (zakoušet) teorie“, coţ je problematické uţ v představě. E. Morin zdůrazňuje, ţe vědu o vědě naléhavě potřebujeme. To by znamenalo v prvé řadě změnit a obohatit pojetí vědy, v němţ by subjekt a objekt poznání spolu mnohem úţeji komunikovali (tzn. konkrétně např. to, ţe by se přírodní i kulturní vědy vzájemně doplňovaly /avšak bez jakékoli vzájemné redukce/). Určitou moţností by byla i jakási základní věda, týkající se všeho duchovního (noologie), která by komplexně prohlédla a chápala kulturní podmínky systémů myšlenek (Morin, 1995, s. 82, 17). Lze tedy říci, ţe ve vlastním smyslu věda o vědě neexistuje. Pokud se o ní hovoří, jsou zde následující pojetí: Je to pojem pro obecnější vyjádření vědce k problematice svého vědeckého oboru (Holzbachová, 1996, s. 7). Nebo se často pojímá jako označení pro komplex vědeckých disciplín, které zkoumají vědu především jako činnost (čili ne přímo obsah poznání) – sociologie vědy, ekonomie, psychologie, historie…vědy. (Vomáčka, 2000, s. 7). Existovaly pokusy sjednotit takové vnější pohledy na vědu (např. J. D. Bernal; D. de Solla Price; částečně i přes výzkumný obor zvaný studie o vědní politice); (Tondl, 1994, s. 68). Takto jednotně jako určitou vědu o vědeckém provoze ji chápe i B. Fajkus: „Věda o vědě… se zabývá např. problémy institucionalizace vědy, komunikace ve vědě (oběhem vědecké informace, spoluprací a konkurencí vědeckých škol), problémy výchovy nových vědeckých pracovníků, ale i psychologií vědy, etikou vědy apod.“ (Fajkus, 2005, s. 130).

1.2.4

Ostatní

Domníváme se, ţe můţeme vědecké formy reflexe vědy rozdělit na dvě základní skupiny. První skupinu tvoří vědecké disciplíny zabývající se vědou jako sociokulturní aktivitou. Ty jsou zmíněny v předchozí subkapitole. Druhou skupinu tvoří vědy, které se zabývají poznáním jako objektivním jevem (dějem), tzn. procesem poznávání. Ty se dnes souhrnně označují většinou jako kognitivní vědy („vědy o poznávání“). Vztah kognitivních věd k vědě je velmi paradoxní. Zabývají se poznáváním, tedy něčím, co věda „provádí“ čili věda ve svém provozu je tak důleţitým předmětem jejich výzkumu. Ale co se týče obsahu vědeckého poznání, který je na vědě to nejdůleţitější, k moţnosti jeho poznání kognitivními vědami bychom museli připustit, ţe je cele výsledkem poznávacího procesu. Tento předpoklad, který se nazývá epistemologický naturalismus (viz s. 67), je však stále problematický. Přesto jsou kognitivní vědy velmi perspektivní. Tyto disciplíny jsou 22

v dynamickém rozvoji a mají moţnost podávat důleţitější výpovědi neţ tradiční gnozeologie a potaţmo i filosofie vědy (Fajkus, 2005, s. 45). Na závěr ještě zmiňme filosofii techniky jako určitou formu reflexe vědy, i kdyţ jiţ méně bezprostřední neţ ostatní výše zmíněné formy. Nebudeme se snaţit filosofii techniky nějak charakterizovat – řekněme jen, ţe se jedná o dílčí filosofickou disciplínu rozvíjenou od konce 19. stol. (za počátek lze povaţovat práci Ernsta Kappa z r. 1877; Demjančuk, 1996, s. 134) – jen poukáţeme na její souvislost s reflexí vědy. Jelikoţ techniku nelze jednoduše povaţovat pouze za materializovanou či aplikovanou vědu, má filosofie techniky s tématem vědy společného méně neţ lze na první pohled čekat (na druhou stranu, je moţné říci i opak, protoţe roste závislost vědy na technice a oba fenomény dnes jiţ de facto nejde oddělovat, viz dále). S tématem reflexe vědy ji pojí především zájem o tzv. technické vědy či aplikované vědy, jeţ jsou zcela specifickým druhem vědy, nezařaditelných ani do přírodních ani do kulturních věd (a jeţ jsme v ţádné filosofické klasifikaci věd nenašli). Pak také to, ţe technika je dnes neodmyslitelně spjatá s vědeckou praxí a mj. proto je vhodné dle mnoha autorů mluvit v současnosti ne jiţ o vědě, ale o vědotechnice či technovědě (Vomáčka, 2000, s. 15; Morin, 1995, s. 6). Se současnou rostoucí technizací světa získává filosofie techniky na nebývalé důleţitosti. K pojetí vědy však můţe přispívat i relativně nový proud filosofie označovaný jako filosofie mysli. A to proto, ţe vědci řeší stále častěji problémy jak rozšířit arzenál zdrojů pro poznávání, tzn., řeší se větší vyuţití subjektivity lidského vědomí a jeho mentálních fenoménů pro vědecké poznávání. To se týká např. debaty ohledně „vědy v první osobě“. Pole filosofie mysli (často v kombinaci s kognitivními vědami) lze povaţovat za velmi důleţité pro vývoj vědy, neboť problém vědomí a vnímání vymezuje základní moţnosti vědy (viz naše úvaha v závěru práce; k filosofii mysli stručně In Peregrin, 2005, s. 231250).

23

1.3 Věda a filosofie Abychom pochopili samotnou filosofii vědy, je třeba krátce analyzovat vztah filosofie a vědy. Získáme tak charakteristickou filosofickou definici vědy. Filosofie: Jejím základním východiskem je naše kaţdodenní ţitá realita, ve které je jaksi samozřejmě dán význam věcí a reality a ve které je naším charakteristickým vztahem, postojem k ní, její ţití, uţívání, zařizování. Filosofie je zproblematizování tohoto kaţdodenního postoje ke světu, je myšlenkovým odstupem od reality, jehoţ cílem je porozumět, co doopravdy skutečnost je, s tím, ţe účelem tohoto poznání zdaleka není uţívání věcí. Základem filosofie je tak tento „teoretický postoj“ – myšlenkový (pojmový) vztah k realitě, jenţ odhaluje co skutečně je, oproti tomu, co se jeví. (Benyovszky, 1999, s. 12-26). Filosofie je bezpředpokladová (předpokládá pouze běţný zkušenostní svět, tj. ţe existujeme), nemá předem ţádnou metodu. Je vědou jen v tom smyslu, ţe tvoří systém, soustavu poznatků uspořádaných podle principů. Je vědou o posledních podmínkách vší naší zkušenosti. Vysvětluje tak empirické neempirickým. Nástrojem, zdrojem, médiem filosofie je pouze lidský rozum, jakoţto univerzální „jazyk“ lidí. Filosofie je kritická – vše posuzuje, o všem můţe pochybovat. (Anzenbacher, 2004, s. 20-34). Věda: Máme-li nyní odlišit vědu a filosofii a ukázat jejich vztah, je v prvé řadě nutné si uvědomit, ţe o jejich odlišení můţeme hovořit aţ od 17. stol., po vzniku moderních experimentálních věd. Do té doby tvořila filosofie a věda (vědy) jednotu v tom smyslu, ţe vědy, jeţ uţ sice byly zaměřeny na konkrétní předmětné sféry, byly přesto pojímány „filosofickým způsobem“ jako součásti hledání posledních příčin, vţdy byly vztaţeny k neempirickému, jako součást poznání bez speciální metody. Vše nyní vysvitne z následujících filosofických charakteristik novověké vědy. Filosofie i empirická (reálná) věda vychází z předvědecké kaţdodenní zkušenosti. Věda se však k realitě staví jinak. Pokud se ptá na příčiny, na to „proč je tomu tak, ţe…?“, ptá se tak jiţ v rámci předpokladu, jenţ je moţné vymezit otázkou ,,jak musí být předem myšlena příroda, aby vystoupilo a bylo určitelné, zjistitelné něco takového jako ‚fakta„“? (Benyovszky, 1999, s. 35). Novověká věda není pouhým „teoretickým postojem“, který zproblematizoval realitu, ale předem určeným a vedeným zproblematizováním reality. Ptá se stejně jako filosofie co naše realita skutečně je, ale na rozdíl od ní tak, aby zároveň mohla na tuto otázku odpovědět právě naším světem (protoţe jedině s ním máme zkušenost), a proto musí na 

k následujícím zobecněním srovnej: Benyovszky, 1999, s. 34-41; Anzenbacher, 2004, s. 22-26

24

kaţdodenní realitě předpokládat něco, co je vţdy jiţ známo předem, co je „vţdy-jiţ-známé“ (tamtéţ, s. 39). Tímto vţdy-jiţ-známým pak můţe určovat relevantní, smysluplné odpovědi. Toto, co je na věcech vţdy-jiţ-známé znala jiţ antika a nazývala to Mathéma (ta mathémata bylo vlastní slovo pro vědy, a matematika platila za ideál vědy). To vţdy-jiţznámé na realitě je mnoţina jevů, věcí, entit a jejich vlastnosti a vzájemné vztahy – neboli systém. Předpokladem – Hypotézou vědy tedy je, ţe univerzum (skutečnost) musí být pojímáno jako systém entit, jejich vlastností a vztahů mezi nimi, avšak nikoli jako tento systém samotný. Tato zapeklitá věta znamená, ţe vědu nezajímá, co tato skutečnost, systém, vztahy aj. jsou, ale jak jsou, jak se projevují. Kaţdodenní realitu můţeme pak upravovat (izolovat) tak, ţe se tento předpokládaný systém můţe různě vyjevit, můţe se přes ní různě projevit, a tak budovat systém poznatků. Tak vzniká experiment. Čili proto můţeme ve vědě získat evidentní poznání o světě, přestoţe neopouštíme kaţdodenní empirický svět. Ale vţdy je to poznání o světě jako systému, jako předpokladu, poznání v rámci jiţ základní obeznámenosti se světem. „Tato principiální známost povahy světa je to hlavní, co se děje tím, čemu se říká ,,matematizace“ a co je bytostně odlišné od filosoficky pojatého vědění“ (tamtéţ, s. 41). Matematizací není myšleno pouhé měření a počítání. Zásadní novost novověké vědy je „…v tom, ţe principiálně a zásadně povaţuje svět za mathéma, cosi vţdy-jiţ-známého, rozhodnutého, netajemného, nám slouţícího...“ (tamtéţ, s. 41). Lze to vyjádřit i radikálněji a jadrně, jak to učinil Kuhn, totiţ, ţe věda je pokusem vtěsnat svět do předem vytvořené a poměrně nepruţné krabice apriorních myšlenkových schémat a ţe vědci vţdy vědí co je svět zač (Kuhn, 1997, s. 19, 36). Můţeme shrnout, ţe základní strukturou novověké vědy a její „Metodou“ je HypotézaMathéma-Experiment. Anzenbacher to vyjadřuje tak, ţe moderní věda je oproti filosofii empirická, tematicky redukovaná a metodicky abstraktní. Empirická, protoţe je zaměřena na určitý výsek reality, který nepřestupuje a protoţe empirické vysvětluje jiným empirickým. Tématicky redukovaná, protoţe v jejích předmětech je zkoumán jen určitý aspekt reality. Je metodicky abstraktní, protoţe abstrahuje od všeho, co není postiţeno určitou metodou. Jak vyplývá i z výše uvedeného vědě vţdy uniká celek reality, neboť celek, jakoţto více neţ jen souhrn částí, je vţdy jiţ něco neempirického. 

V tom se lišila právě všechna přednovověká věda (jeţ proto byla součástí filosofie) – ţe pro ni zkrátka nebyl kaţdodenní empirický svět sám o sobě dostatečnou zárukou skutečného poznání. „Matematika jiţ není do té míry pravzorem věd, jakým byla u Řeků, ale spíše pravým jádrem našeho vědění o zkušenostně uchopitelném světě. Pro Řeky je samozřejmé, ţe ‚zkušenost„ není ‚věděním„, … pro novověké myšlení je naproti tomu samozřejmé, ţe vědění a věda se musí osvědčit na zkušenostních faktech. Poznání, jeţ je skutečným věděním, lze získat jen tak, ţe se na zkušenost aplikuje matematika…“ (Gadamer In Kol., 1992, str. 146)

25

Nyní ještě ke vztahu filosofie k vědě či úloze filosofie v době vědeckého poznání (obě tyto kritéria spojíme dohromady). Otevírají se tyto moţnosti (Anzenbacher, 2004, s. 26; Fajkus, 2005, s. 45-48; Benyovszky, 1999, s. 47-48): 1. zánik filosofie – vzhledem k růstu vědeckého poznání se jeví filosofické spekulace jako zbytečné, neboť nepodávají výpovědi o povaze světa. Představiteli tohoto názoru můţe být novopozitivismus či instrumentalismus (teorie jsou pouze nástroj poznání světa bez ţádného ontologického statusu). Tento názor je neudrţitelný, protoţe jakýkoli pokus odbourat filosofický aspekt reality je sám filosofií. 2. autonomní filosofie – filosofie nevstupuje do interakcí s vědou, je specifickým druhem poznání, který tvoří vlastní výpovědi o světě (např. o aspektech reality, kterých se věda příliš nedotýká – etika, existencialismus aj. nebo přímo o celku světa tak, ţe nahrazuje vědu – fenomenologie, hermeneutika). Je mnoho moţností tohoto vztahu filosofie k vědě, jelikoţ však věda ovlivňuje všechny oblasti ţivota dnešního člověka, je toto stanovisko neudrţitelné v tom smyslu, ţe filosofie musí vţdy alespoň brát ohled na vědecké výsledky. To však nic nemění na tom, ţe je filosofie jiným poznáním, které není tím vědeckým vyloučeno, či zrušeno. 3. spolupracující filosofie – filosofie buď můţe analyzovat vědu jako fenomén, její předpoklady, metodu, logiku apod. (filosofie vědy) nebo můţe předpokládat výsledky věd a tvořit z nich celek výkladu světa, vědecký světový názor, aj. (viz tématický přehled filosofie vědy). Kaţdopádně je však tato orientace více či méně scientistická – uznává autoritu vědy a jejích metod a rezignuje na svébytné ontologické vysvětlení světa.

26

2. VĚDA A JEJÍ STRUKTURA Naším prvním úkolem bude orientačně vymezit význam pojmu věda. Jiţ víme, ţe jednoznačně vědu definovat asi nelze a ţe se o to filosofové i vědci po celou dobu snaţí. Nám stačí nejprve jaksi obyčejné analytické definice „slovníkového typu“, které by rozčlenily vědu na její různé úrovně, vyloţily by její základní funkce, snahy, cíle. Musíme říci, ţe takováto přehledná rozčlenění jsme ve studované literatuře postrádali, a proto jsme se pokusili je z ní syntetizovat, případně sami rekonstruovat.

2.1 Nejobecnější struktury vědy 2.1.1 Věda – její roviny, objekt a subjekt, cíle, funkce Často se setkáme se dvěmi základními definicemi, uţší a širší, které zároveň rozčleňují vědu na dvě základní roviny: vědu jako (1) činnost a (2) výsledek této činnosti. Vyjdeme z jednodušší definice, i kdyţ i ta se brzo ukáţe problematická: (2) Věda je systém vět (výroků) s určitými kritérii (Kol., 2002, s. 427; Holzbachová, 1996, s. 9). Ihned se ukazují nevýhody takovýchto abstraktních definic. Je tento systém stálý – je nějaký poznatek vědy trvalou součástí vědy? nebo je příhodnější rovnou říci, ţe „…věda [je] strukturou fakt, teorií a metod shromáţděných v momentálně platných textech…“ (Kuhn, 1997, s. 15)? Hned v počátku tak naráţíme na jeden ze základních problémů filosofie vědy - problém růstu vědeckého poznání, na problém tzv. kumulativismu poznatků. Bude o tom řeč později (3. kap.). (1) Věda je duchovní činnost, jenţ se orientuje na systematické a teoretické poznávání skutečnosti (Holzbachová, 1996, s. 10). Takto je moţno vědu označit za určité „hledání“ (search) jak to učinil H. A. Simon (Tondl, 1994, s. 95); pokud budeme brát vědu jako určitým kulturním epochám přiměřené „hledání“ poznání, snahu dojít poznání, jakoţto prastaré lidské touhy, získáme tak snad jedinou obecně platnou definici vědy, zato vysoce abstraktní. Věda jakoţto činnost je realizována uţíváním postupných řízených kroků – vědeckých metod. Vědu lze rozčlenit na spoustu dalších dělení dle jejích rovin – např. na vědu jako praxi vs. teorie. Praktická rovina můţe znamenat všechno nějak konkrétně lidsky vykonané (materiálně i duchovně) v souvislosti s vědeckým poznáním a teoretická rovina můţe znamenat všechno ideové, co toto vykonávané zaštiťuje, všechno, co je jakýmisi pevnými modely, z nichţ můţe být vykonáno nějaké jednání (např. nějaká metoda je teoretickou stránkou vědy, kdyţ je nějak myšlenkově formulována, praktickou 27

stránkou je její vykonání v laboratoři). Takto můţe být odlišena i věda jako sociokulturní fenomén (tzn. mj. se všemi lidskými nešvary – omyly, podvody, mocenskými boji apod.) a věda jako „přírodní fenomén“ (tzn., kdy se objektivně projevuje příroda sama, kdy je věda strukturou reality). Právě přesunutí zájmu z druhého pohledu na vědu na ten prvně zmíněný charakterizuje hlavní proměnu filosofie vědy ve 20. století jak uvidíme ve 3. kapitole. Dimenze vědy však nemusí být takto polární. J. D. Bernal např. rozlišuje vědu jako instituci (organizaci), metodu, tradici vědění, činitele výroby, světonázorového činitele či jako komplexní součást společnosti (Holzbachová, 1996, s. 9). Vomáčka (2000, s. 5) uvádí 4 okruhy vědy, kdy můţe být pojata: jako cílevědomá poznávací aktivita – gnozeologická/ epistemologická stránka vědy; jako soustava metod a obecných poznatků – metodologická/ teoretická stránka; jako soustava institucí; jako sociálně ekonomický jev. Konkrétnější a ucelenější výčty dimenzí vědy se nám nepodařilo zjistit. Co je objektem zkoumání vědy? „Objektem vědeckého zkoumání je celý svět, celý vesmír“ (Tulka, 2008, s. 11). To je však zjednodušené tvrzení a domníváme se, ţe stejně pravdivé jako i nepravdivé. Objektem vědy skutečně je celý empirický svět (tzn. i takové zdánlivě neuchopitelné jevy jako lidské štěstí, smysl ţivota apod.). Zároveň však přinejmenším celá jedna dimenze světa objektem vědy není. Bohuţel je však tato dimenze reality těţko pojmenovatelná. Souvisí s tzv. lebensweltem (lidským ţitým kaţdodenním světem, světem záţitku, např. ono štěstí). Ten sice je (můţe být) také objektem vědy, ale díky vědeckému přístupu (metodě) jen takovým způsobem, ţe vţdy něco podstatného a nám ze zkušenosti známého uniká. Věda zkoumá sice celý svět, nikoli však svět jako celek – a právě tento aspekt našeho bezprostředního bytí ve světě vědě vţdy uniká. Dá se to vyjádřit i tak, ţe věda se sice zabývá celým světem, ale jednou jeho rovinou (tj. lebensweltem, naším vnitřním záţitkovým světem) jen silně zprostředkovaně. To, ţe věda neodpovídá na důleţité existencionální problémy lidského ţivota je chápáno jednak jako její omezení a selhání, na druhou stranu jsou však její pokusy ovládnout celý horizont lidského bytí viděny negativně, neboť tak tuto oblast ţivota redukují, nivelizují, potlačují, zbavují opravdovosti, bohatosti a skutečných hodnot (Demjančuk, 1996, s. 23-24). Vraťme se však ještě k objektu vědy. Tulka (2008, s. 11-14, 26-27) upozorňuje na důleţité vlastnosti tohoto objektu. Zaprvé je to nestejnorodost (heterogenita) světa (stejně úţasná jako fakt, ţe svět vůbec je), která vůbec umoţňuje jakékoli poznání. Dále je to všeobecná komunikativnost empirických jsoucen, „princip všeobecné souvislosti, komunikace přírodních objektů a jevů“ (s. 11-12), neboli to, ţe mezi nimi existuje vţdy nějaké 28

působení, interakce, ţe existuje princip jejich zachování, neboť nemohou jen tak zanikat v nic a vznikat z ničeho. Můţeme tedy specifikovat, ţe objektem vědy je celý svět s empirickými jsoucny, které jsou ve vzájemných (přímých/nepřímých) souvislostech. Vztahy mezi těmito jsoucny jsou opakovatelné a reprodukovatelné. Jedinečné, neopakovatelné, nahodilé jevy – striktně řečeno – nejsou objektem vědy (i kdyţ od tohoto pravidla se jiţ namnoze upouští). To souvisí s tzv. neempirickými jsoucny. Pokud existují, jsou vzhledem k empirickým jsoucnům (i k člověku jako subjektu vědy) nekomunikativní, či komunikativní jen za zvláštních, těţko ovlivnitelných situací. Porušují tak základní kritérium vědy – intersubjektivitu (viz níţe) a nemůţou být proto objektem vědy. Autor upozorňuje ještě na jednu problematiku, která s empiričnem jako objektem vědy souvisí (s. 27): Ne vše, co je empirické, je empirickým jsoucnem. Otevírá tak problematiku tzv. moţných světů (příp. fiktivního světa). Empirické jsou totiţ i všechny myšlenkové operace, formulace, struktury a entity (např. drak, pegas), neboli všechny lidské výtvory (ať materiální či duchovní), nemusí jim však odpovídat empirické jsoucno v reálném světě. Objevují se tak dva „stupně“ empirického (jeţ pak mj. také souvisí s rozdílností přírodních a kulturních věd). Zde uţ naráţíme snad na nejzákladnější problém vědy – vztahu empirického světa faktů a jemu (ne)odpovídajících myšlenkových struktur vědeckých schémat, modelů, teorií (o tom však později). Můţeme shrnout, ţe objektem vědy je celý svět (nikoli však svět jako celek, neboli samotná „objektivní skutečnost“), tzn. v nejširším smyslu vše empirické, ať uţ je to reálné empirické jsoucno nebo jen „ideální empirické jsoucno“ (přičemţ je jasné, ţe kaţdé má ve vědeckém systému jinou váhu). Vymezit subjekt vědy není aţ tak sloţité, ovšem okruhy problémů, jeţ se ho týkají, jsou nespočetné, jak později uvidíme. Subjektem vědy je člověk – podle obecnosti pohledu pak daná historická společnost, přesněji vědecká komunita či jednotliví badatelé (Demjančuk, 1996, s. 42-43). Celá filosofie vědy 20. stol. (stejně jako praxe vědy) odráţí velkou změnu – jeţ zdaleka není u konce – v pohledu na roli subjektu při vědeckém poznání. Tento „obrat k subjektu“ definitivně ukončil pohled na subjekt jako od objektu zkoumání izolovaného činitele, jehoţ je třeba co nejvíc eliminovat. Jeho úloha se rehabilituje – jiţ není pouhým pasivním nositelem poznatků, ale i aktivním zdrojem poznání (např. stále rostoucí přijímání relevance tzv. first-person dat). Upouští se od samotného rozdělování na subjekt a objekt ve smyslu nutné aliance obou. Právě v subjektu vědy, ne jen v dokonalejších technologiích, je dle nás uloţen největší potenciál pro další vývoj vědy. 29

Cíl vědy je v podstatě jeden, ale lze ho v závislosti na stupni obecnosti různě vyjádřit. (srovnej Holzbachová, 1996, s. 10; Ochrana, 2009, s. 48-50, 61, 78). Nejobecněji je cílem vědy tvorba vědeckého poznání, vytvoření systému poznatků, jejţ postihují zákonitosti jevového světa. „Úlohou vědy je nacházet podstatné, za týchţ podmínek se opakující pravidelnosti“ (Ochrana, 2009, s. 48). Podstatou vědy a jejím cílem je hledání opakovatelnosti, hledání zákonů s neomezeným polem platnosti. Cílem vědy je vytvořit obraz světa, který postihuje jeho zákonitost čili přeloţit celý svět do logicky skloubeného systému teorií. Ideálem je vytvořit teorie (nejlépe však jednu teorii) všech jevů. Základním produktem vědy je tedy vědecké vysvětlení, explanačně-predikční model světa. Je důleţité uvědomit si, ţe nejvlastnějším produktem vědy je teorie – tedy vţdy něco duchovního, myšlenkového, na rozdíl např. od techniky, technologií, vědní politiky apod. Věda má jednu základní funkci (tj. vědou vykonávanou podstatnou činnost) a v podstatě libovolný počet odvozených funkcí. Základní funkcí je bezpochyby funkce poznávací (kognitivní), jeţ souvisí s popsaným cílem vědy. Další funkcí vědy je funkce praktická, která pojmenovává tu skutečnost, ţe je vědecké poznání nějak uţíváno ve společnosti. (Lze bez nadsázky říci, ţe kdyby neměla novodobá věda tuto funkční rovinu, jiţ dávno by neexistovala). Svou praktickou funkcí věda zintenzivňuje velké mnoţství lidských činností, produktivitu práce, je významným faktorem ekonomiky. Praktická funkce znamená i to, ţe věda vstupuje jako obsah do sféry školství, kvalifikace apod. Tato funkce vědy neustále nabývá na intenzitě (Ochrana, 2009, s. 134-135). Praktickou funkci vědy lze různě specifikovat, mluví se tak např. o sociální, ekonomické, kulturní a vzdělávací aj. funkci vědy. L. Tondl (1994, str. 150-179) věnuje celou jednu kapitolu tzv. stimulující funkci vědy. Tato funkce spočívá v tom, ţe můţe být věda nápomocná při řešení velkých problémových situací, v nichţ se lidstvo můţe nacházet (např. tzv. globální problémy lidstva). Zahrnuje v sobě rozpoznání a vědecké poznání problémové situace a hledání moţných řešení. Tuto funkci známe např. ve formě váţných varování předních vědeckých sdruţení, vědeckých týmů či institucí (ve významnější míře od dob vydání publikace Římského klubu Meze růstu r. 1972). Účinnost této funkce však závisí na celé řadě dalších faktorů, jako je rozvinutá, otevřená a informovaná občanská společnost, která komunikuje s vědou, fungování tzv. intelektuálních sítí, stimulujících iniciativ, distribuce odpovědnosti a vůbec morálního klimatu společnosti.

30

2.1.2

Vědecké a mimovědecké poznání

Základní mimovědecké druhy poznání jsou tzv. běţné poznání (obyčejné poznání, běţná zkušenost apod.), umělecké, náboţenské a filosofické poznání. Srovnáním vědeckého poznání s poznáním v umění, v náboţenství a filosofii se zde nemůţeme věnovat, neboť by to vedlo daleko od tématu, přestoţe např. srovnání vědy a umění by vedlo k plodným zjištěním. Bohuţel opět musíme konstatovat, ţe ani srovnání vědeckého a běţného poznání není ve sledované literatuře uspokojivě řešeno, přestoţe se jím zabývá; Demjančuk, 1996, s. 13; Vomáčka, 2000, s. 26-29). Proto jen velice stručně. Ve své podstatě je vědecké poznání vystupňované poznání běţné, nikoli tedy jeho popření či vylučující protiklad, přestoţe do značné míry protikladné je. Ve srovnání obou nejde ani tak o konflikt pravdivosti a nepravdivosti, ale dvou jiných úrovní pravdivosti. Uveďme nejprve jednoduchou bipolaritu běţného x vědeckého poznání dle J. Vomáčky (s. 28): přibliţuje individuální, singulární jev (to neznamená, ţe nepouţívá generalizace, tj. empirické x teoretické zobecnění) x má obecný charakter; popisuje x vysvětluje a predikuje; útrţkovitě nesystematické x systematicky hierarchické; neurčité (ve vztahu k směřování poznání) x sledující pokrok; přibliţné (metoda pokus-omyl) x metodické s terminologií; ověřuje se zkušeností x ověřuje se kriticky. Můţeme dodat: Pracuje s běţnou realitou x s experimentálně upravenou realitou; je bezprostřední x je často nepřímé; hodnotící x bezhodnotové (strukturně funkční) atd. S podobným výčtem se však daleko nedostaneme. Jak je to se vztahem obou poznání, proč jsou takové, jaké jsou? Jak je to s jejich vzájemnou převoditelností? Je rozdílnost obou způsobena pouze tím, ţe obyčejné poznání je „znalostí, ţe…“ a vědecké poznání „znalostí, proč…“? Je rozdílnost obou pouze v tom jak se staví k realitě či v tom, ţe jde o různé reality? Neboli je to „hloubkou“ nebo „šíří“ světa? Uvedené texty odpovědi nedávají, samozřejmě i proto, ţe se jedná o velké otázky spadající spíš do zájmu epistemologie, gnozeologie ba ontologie. Je však uţitečné poukázat na velké otázky, které problematika vědeckého poznání implikuje. Samotná existence vícera druhů poznání, jiţ jsou vzájemně neredukovatelné, je obrovským filosofickým problémem, neboť se dotýká povahy reality, moţných světů apod. V souvislosti s běţným a vědeckým poznáním je moţné se zeptat – je moţné něco jako „běţná, kaţdodenní věda“? Charakteristickým médiem běţného poznání je emocionálnost, proţitkovost, u vědeckého poznání pak logické myšlenky. Vědecké poznání postupuje od obecně evidentní báze jevového světa k poznatkům, obyčejné poznání však není pro svou bázi vţdy snadné něčím poměřovat – především pokud se jedná o poznatek, který má 31

význam jen pro mě (u uměleckého poznání, které je jakýmsi vystupňovaným obyčejným poznáním, je to ještě evidentnější). V povaze vědy však je hledat komplexní vysvětlení, a to by znamenalo pracovat s takovým „médiem“ jenţ by neredukovalo, ale zároveň explanačně propojovalo poznatky všech specifických forem poznání. V případě běţného poznání by to znamenalo, ţe by věda musela přijmout jakési nové „proţitkové, citové“ metody, aby mohla něco, co je z pohledu vědy nejistého, subjektivního, neurčitého (tj. médium běţného poznání), převést na to, co je určité a jisté (a přitom bez redukce).

2.1.3

kritéria vědeckosti

Kritéria (standardy) vědeckosti či vědecké platnosti dále specifikují charakter vědeckého poznání, ujasňují jeho odlišnost od mimovědeckých činností a zároveň slouţí jako normy a ideály pro jednání vědecké obce, ukazují ideální typ vědy. 1. Pravdivost. Kritérium pravdivosti je vzhledem k funkci vědy nejzákladnější, zároveň však nejproblematičtějším ze všech. V prvé řadě je nutné si uvědomit, ţe v ţádném případě neplatí vztah vědecké = pravdivé. Samozřejmě předně záleţí na tom, co vůbec znamená pravda a pravdivost (coţ je jedna z nejtěţších otázek filosofie, kterou zde nemůţeme řešit), nejprve však k výše zmíněné nerovnici. Zaprvé ne všechny pravdivé poznatky jsou zároveň poznatky vědeckými – existují spousty pravdivých informací z mimovědeckých zkušeností, jak o tom jiţ byla řeč. Zadruhé i nepravdivé poznatky jsou stejně součástí vědeckého poznání, neboť vznikly vědeckým způsobem. Vidíme tak, ţe pravdivost nevymezuje zvlášť to, co je vědecké, přesto je jaksi samozřejmou vlastností vědeckosti. Pokud mluvíme o pravdivosti (pravdě) ve vědě, nejprve ji musíme vymezit. Nemluvíme zde o ontologické pravdě (pravdě, takovosti samotného bytí), ale o pravdě gnozeologické, pravdě (výsledku) poznání (pravdě poznatků, výroků, soudů). Dále je jasné, ţe nemluvíme o pravdě absolutní, neboť jedním z dalších principů vědeckosti je jeho neukončenost, moţnost prohlubování (vědecká teorie nevyčerpává bohatost jevů). Vědecká pravdivost je tedy jiţ principiálně relativní. Co je pravdivost? Je to adekvátní vztah mezi dvěmi úrovněmi reality, který je analogický vztahu obrazu a skutečnosti.



Opíráme se o tyto zdroje: Demjančuk, 1996, s. 6-13; Kol., 2002, s. 427; a dále zmiňované o absolutní pravdivosti nemůţeme ve vědě mluvit jiţ z toho důvodu, ţe my jako lidé, nevíme jaká skutečnost skutečně je a jakou formou lze vůbec pravdu (jako její obraz) vyjádřit (např. jestli vůbec ve vědeckých teoriích apod.). Jak jiţ bylo řečeno (kap. 1.3), věda neřeší jaká je skutečnost – o té jiţ má základní předpoklad, který jen dál rozvíjí. 

32

Nejedná se úplnou enumerativní shodu obrazu a skutečnosti (ani o to nejde), ale spíše o vztah přirovnání (Brugger, 2006, s. 327). Čili kritérium pravdivosti ve vědě poţaduje, aby vědecké poznatky nějakým způsobem něco vypovídaly o realitě (tzv. reference). Otázkou je nakolik musí mít věda referenci v realitě. A otázkou je, zda se dá vůbec takto u vědy ptát. Vzhledem k základnímu předpokladu vědy o realitě (jimţ se liší od filosofie), můţou být vědecké poznatky porovnávány jako pravdivé či méně pravdivé především jen mezi sebou navzájem. Pravdivost ve vědě nemůţeme pojímat jako adekvátnost, spíše jako funkčnost či úspěšnost – nakolik se predikce a aplikace plynoucí z teorie osvědčí na realitě – i kdyţ i toto se ukazuje jako nedostačující. Pravdivost vědy je nadále problematická. 2. Problémovost. Vědecký výzkum není o hledání pomyslných a spekulativních pravd, ale o pokusech řešit konkrétní problémy. Problém je na podkladě předešlých zjištění formulovaná otázka, která není bez dalšího výzkumu řešitelná. Ani problémovost však není výlučnou charakteristikou vědeckosti, neboť řešení úkolů je typické pro všechny formy lidské činnosti. U vědy je však tento rys maximalizován na nejvyšší moţnou míru. 3. Předmětnost. Věda neřeší všechny problémy najednou a v celku, ale skládá se z jednotlivých specializovaných věd, které mají přesně vymezený okruh problémů prostřednictvím předmětu svého zájmu. Předmětem je to, co stojí proti poznávajícímu, to, co je poznáváno a co prostřednictvím vztahu k poznávajícímu odhaluje o sobě poznatky. Povaha předmětu určuje specifický charakter dané vědy, její metody a formy poznatků. 4. Odůvodněnost. Neboli justifikace (zdůvodnění, ospravedlnění). Úzce souvisí s postulátem verifikovatelnosti a falzifikovatelnosti. Důkaz, důvod, průkaznost je nejnutnější podmínkou vědeckosti jakéhokoli tvrzení. Spočívá v tom, ţe dokazované tvrzení (tzv. teze, v tomto případě poznatek) opíráme o předpoklady (ve formě tvrzení tzv. argumenty), jejichţ pravdivost se nedokazuje (protoţe je předpokládána), a z nichţ logickým způsobem ono tvrzení vyplývá (podle Kol., 2002, s. 94). Ve vědě je těmito předpoklady přiměřená empirická báze dané vědy, umoţňující její verifikaci a falsifikaci (tj. zdůvodnění). Postulát zdůvodněnosti však nelze chápat absolutně tak, ţe musí být kaţdé vědecké tvrzení (a v kaţdém momentu) dokázáno. Jiţ z charakteru vědy, jeţ vţdy obsahuje nedokazovatelné evidence a předpoklady z mimovědecké oblasti, je to patrné. 

„Tvrzení, ţe teorie zralé vědy, jejíţ ústřední termíny mají referenci, jsou úspěšné (a to jak v předvídání, tak v praktickém uplatnění), stojí a padá s pojmem úspěchu. Z historie je známo mnoho teorií, které splňovaly a splňují kritérium úspěchu, a přesto se ukázalo, ţe …pracovaly s pojmy, jejichţ reference se rozplynula (flogiston, éter). Z faktu, ţe ústřední termíny teorie mají referenci, neplyne, ţe bude úspěšná, a úspěch teorií není zárukou, ţe všechny ( většina) ústředních termínů má referenci“ (Fajkus, 2005, s. 243-244).

33

Stejně tak se historicky mění i to, co se vůbec povaţuje za relevantní zdůvodnění. (Viz také následující subkapitola o vědecké racionalitě, která je základním „určovatelem“ pojetí justifikace ve vědě). 5. Intersubjektivita. Je to metodologický postulát, poţadující, aby všechna vědecká tvrzení bylo moţno kontrolovat kterýmkoli kompetentním odborníkem. Souvisí se základní snahou vědy zkoumat zákonité, opakující se jevy. Jednou dosaţený výsledek musí být moţné reprodukovat. Samozřejmě ani tento poţadavek nelze brát úplně doslova, ne ve formě 100% nutnosti, ale spíše ve formě moţnosti intersubjektivního ověření daného poznatku. I přesto je však třeba tento postulát čím dále do budoucnosti tím více nově koncipovat, vzhledem k rostoucí relevanci tzv. first person dat v některých vědách. 6. Systémovost. Podstatný vymezující znak vědeckosti, jenţ je moţné popsat také jako kritérium logické konzistence a strukturálnosti. Systémovostí tedy míníme to, ţe ve vědě jsou poznatky systematicky uspořádané, logicky spojené, vnitřně nerozporné (konzistentní). Zadruhé je tím míněno to, aby tvrzení vědy „nebyla pouhou konjunkcí vět, ale aby kaţdá věta vědeckého systému byla buď vysvětlena, nebo měla funkci explanans [to, co vysvětluje], nebo byla v nějakém logickém vztahu (induktivním či deduktivním) k jiným větám“ (Kol., 2002, s. 427). 7.

Nomologičnost. Spočívá v poţadavku, aby kaţdá empirická věda obsahovala

výroky formulující vědecké zákony (zákonitosti). 8. Predikabilita. Poţadavek predikce souvisí s hlavním cílem vědy vysvětlovat a předpovídat nové jevy. Zároveň tak slouţí k ověření, odůvodnění teorií, zákonů. Poţadavek predikce tedy znamená, aby věda nevysvětlovala pouze minulé události, ale předvídala i budoucí jevy (fakta). 9. Moţnost vývoje. Tento princip vědeckosti souvisí se základním pojetím vědy a jejím konceptem pravdivosti, souvisí s neustálým hledáním, neustálou otevřeností vědy pro nová, obsáhlejší vysvětlení. Věda nepojímá svět jako celek a proto není její poznání pravděpodobně nikdy ukončeno (x např. doktrína). Jak říká E. Morin: „Vlastností vědy není schopnost odráţet skutečnost; věda skutečnost překládá do teorií, které se mohou měnit a mohou být opuštěny“ (Morin, 1995, s. 15). Vývoj vědy souvisí s principem tzv. falibilismu: Věda není hromaděním absolutně jistých poznatků, ale neustálým překonáváním omylů. Známkou vědeckosti je tak její neustálá kritičnost (Holzbachová, 1996, s. 65).

34

2.1.4 vědecká racionalita a myšlení Pojem vědecké racionality je velice široký a souvisí se základní snahou filosofie vědy. „Filosofické teorie moderní vědy jsou obecně teoriemi vědecké racionality“ (Fajkus, 2005, s. 184). Jednou z moţností, jak odpovědět na otázku čím se filosofie vědy především zabývá, je říci, ţe je to snaha odhalit princip/y o něţ se opírá vědecká racionalita. Racionalita, jako zdůvodnitelná záměrnost v jednání, jako rozumné principy řídící naši činnost, jako efektivita počínání, je také podstatnou sloţkou vědy, a zároveň je vědou i vytvářena; věda ukazuje jakýsi model racionality i pro další oblasti lidské činnosti. Vědeckou racionalitu lze přeloţit do otázky: Čím se řídí věda? Co vše a jaké principy určují procesy vědecké aktivity, co určuje vývoj vědy, přijímání či odmítání teorií a poznatků, co ospravedlňuje všechna vědecká vysvětlení? Vědecká racionalita je vlastně nástrojem vědy s velkým „N“. Určuje všechny způsoby jak dojít k poţadovanému cíli a ty mu musí být přiměřené, tedy účelné, racionální (podobně jako např. chci-li malovat obraz, je racionální pouţít štětec, nikoli šroubovák či mikroskop). Vědecká racionalita je celkové odůvodnění vědy. Proto úzce souvisí s pojmem kritéria vědeckosti, také hledá obecné pojetí vědeckosti; oba pojmy je moţné ztotoţnit. V této kapitole krátce poukáţeme na problematiku vědecké racionality a změny, které se v jejím pojetí odehrávají. Zmíníme některé důleţité pojmy, které budou více rozvedeny v 3. kap. Nejprve je třeba zmínit to, jaký cíl vlastně koncipování vědecké racionality skrze filosofii vědy sleduje. Jednotlivé koncepce vědy ve 20. stol. hledaly princip, jímţ by se aktivita vědců měla řídit. Hledala se vlastně určitá preskripce pro vědu. Ale nenalezení takového jednotícího principu (jak uvidíme v pluralitě koncepcí vědy ve 3. kap.) vedlo k rezignaci na tento cíl a k přechodu na více méně deskriptivní pojetí filosofie vědy. To je zásadní změna, neboť implikuje otázku k čemu vlastně filosofie vědy je. „Zatímco dříve byla věda pojímána jako racionální na základě určitých vnějších, jednou provţdy daných a všeobecně platných metavědeckých principů a norem racionality, je v současnosti racionalita definována samotnou vědou, jejími cíly, metodami, výsledky (teoriemi) a mnohotvárnými způsoby justifikace, vč. praktických aplikací v technice a technologiích“ (tamtéţ, s. 321). Věda se jiţ ospravedlňuje více méně sama sebou, svým vlastním provozováním. (Hodnocení této závaţné skutečnosti se budeme věnovat v závěru práce). Dá se pak říci, ţe filosofie vědy slouţí aktuálnímu popisu „vlastních vědeckých aktivit, 

opíráme se o tyto zdroje: Fajkus, 2005, s. 313-324; Feber, Petrucijová, 2009, s. 109-136; a dále zmíněné

35

které se ukazují jako perspektivní, nadějné a inspirativní“ (tamtéţ, s. 315). Filosofie vědy se ve svém popisu racionality stává více empirickou neţli apriorně filosofickou. V krátkosti nyní nastíníme, jak se ono zvnitřnění racionality ve vědě projevuje. Upouští se od dříve bezpochybných pojetí základních struktur vědy jako je determinismus, teorie, objekt, teoretická vs. empirická úroveň, i samotné poznání (jako absolutní korespondence s realitou) – přihlíţí se k jejich historicitě a relativnosti. V metodologii jsou přijímány všechny přístupy (ne jeden obecný), jeţ se ukazují jako funkční, a které jsou spolu spjaté a vzájemně se podporují či doplňují. Přihlíţí se tak k různému stupni exaktnosti věd. Ukazuje se, „ţe nejobecnější metody jsou ve své aplikaci ve vědecké činnosti velmi slabé – nejsilnějšími metodami, které vedou k nejlepším výsledkům, jsou dílčí specifické metody“ (tamt., s. 319). Pojetí metod odpovídá koncepci, kterou formuloval T. Nickles (viz kap. 3.2.5), a která vlastně převrací celou logiku justifikace a pouţití metod. Metoda (metodičnost) v klasickém smyslu od dob Descarta znamenala cestu za poznatkem, který byl skrz ni zdůvodněn. Princip metodičnosti spočíval v tom, ţe to, co není jisté (tj. poznání empirična) je zdůvodněno, opřeno o něco jiného neţ o sebe sama, je tedy zdůvodněno něčím, co je na vyšší evidentnější úrovni a co samo jiţ zdůvodnění nepotřebuje (je opřené o sebe samo). Celý princip stál na důvěře, víře v myšlení (rozum), ve víře v myšlenky, které mohou tvořit pevný základ pro vše další. Tato osvícenská samozřejmá víra v myšlení postupně zmizela. Myšlení doslova zesláblo (viz filosofie G. Vattima a jeho koncept „slabého myšlení“). V tzv. bootstrapové justifikaci T. Nicklese se obojí – zdůvodňované (empirie) a zdůvodňující (racionalita) staví na stejnou úroveň a obojí se navzájem justifikuje. Jedná se o dokazování v kruhu, avšak zde se toto nepojímá jako irelevantnost, ale naopak jako ţádoucí. „Rozhodující je nikoli nějaký metodologický princip, ale reálný problém a jeho řešení“ (tamtéţ). Pouţívání bootstrapu odpovídá dnešní vědecké praxi, samotná praxe – jelikoţ je dnes věda jiţ namnoze vyzrálá a obsaţná - je to nejrelevantnější ve vědecké racionalitě. Co však opravňuje vědu, ţe si je tak jistá sama sebou? Domníváme se, ţe to není nic jiného neţ důvěra, všeobecná víra společnosti ve vědu, jeţ si za 350 let „vybudovala jméno“ díky svým aplikacím a řešením celé řady problémů, ačkoli o skutečném vyřešení velkých problémů nemůţe být ani řeči. Věda je vlastně nesena neustálým řešením dílčích problémů (které produkují zase nové problémy), které přináší pro kaţdodenní ţivot technické inovace. To odpovídá dnešnímu principu ve 

např. otázek, které můţeme nazvat jako „velká čtyřka“: 1. vznik vesmíru (hmoty, vůbec existence), čím je v jádru svět; 2. vznik ţivota (podstatu ţivota); 3. vznik, podstatu psychiky (smyslového vnímání, pocitů); 4. podstatu sebevědomí, jáství (myšlenkové reflexe, svobody rozhodování), (Mind-Body problem).

36

vědecké strategii nazývanému princip postupu část po části (piecemeal). Věda začíná zkoumáním dílčích oblastí a problémů a skrz tyto výsledky dochází ke spojování a vytváření obecnějších a stále hlubších teorií. Tento princip platí i ve vědecké kritice a pochybování. „Vědecká disciplína nikdy nevystavuje pochybnostem všechny své výsledky najednou“ (tamt., s. 317), ale jen určité konkrétní části teorií, výsledky experimentů apod. Proti nadměrnému bujení hypotéz, teorií a explanací, při vysvětlování všech moţných vrstev reality a příčinnosti, platí ve vědě tzv. zásada zachování jevů (saving phenomena) – tj. určitá novodobá „Occamova břitva“, s poţadavkem, aby teorie alespoň neodporovaly pozorování, ať uţ je realita jakákoli Problém racionality vědy, lze shrnout či formulovat na základě jednoznačné úvahy J. Febera a J. Petrucijové (Feber, Petrucijová, 2009, s. 109-136), která by měla pro vědu zásadní důsledky, kdyby se brala v potaz: Vědecká racionalita zdůvodňuje vědu a její poznání, avšak sama potřebuje zdůvodnit. Racionalita (myšlení obecně) není autonomní, musí volit své východisko (evidenci), musí přijmout to, co ho přesahuje, co je evidentnější, co ho ospravedlňuje. Jedinou bezprostřední evidencí (a tedy jediným zdrojem a tvůrcem poznání) je lidské vědomí (čili nic vnějšího, objektivní svět, smyslová data apod.), přičemţ to základní v lidském vědomí, to, co vše ostatní zdůvodňuje, ale samo nelze zdůvodnit (tedy ne nepotřebuje zdůvodnit, ale nelze), je lidská víra, důvěra. Teprve víra vybírá další zkušenostní zdroj, evidenci a zakládá konkrétní podobu racionality (např. jiţ v samotné vlastní myšlení musím věřit, v to, ţe je nepochybným základem, jak tomu bylo od subjektivního obratu R. Descarta, který ve své podobě během 20. stol. zanikl). Proto je takový problém s racionalitou vědy, jelikoţ se k této skutečnosti nepřihlíţí. Ovšem pokud se tato skutečnost náleţitě uváţí, nebude se ignorovat a naivně potlačovat, lze víru a celý subjektivní základ racionality analyzovat, rozhodnout se pro určité víry a zhodnotit pak vše podle výsledků. Toto se ve vědě jiţ pomalu děje, avšak bez náleţitě vědomého přístupu, nebo pokrytecky a s nánosy starých dogmatismů. Co se týče pojmu vědecké myšlení – jeho obsah není pro nás zcela jasný, ačkoli se v literatuře vyskytuje (Vomáčka, 2000, s. 29-30). Vědecké myšlení je snad uţší pojem neţ vědecká racionalita. Pro pochopení vědy by bylo přínosné popsat jeho typy a charakteristiky, spokojíme se alespoň s poukazem na jeho problematiku. Stejně jako 

neboli je to určité minimalistické pojetí vědy: „minimální charakteristikou vědy je, ţe je jednoduše prostředníkem, jak ‚zachránit jevy„, podat vysvětlení, jehoţ důsledky by byly ve shodě s experimentem, aniţ se ptá, zda popisuje fyzický svět ‚jaký skutečně je„. (…) Je to pojetí, jeţ zastává např. současný empirista Bas van Fraassen: podle něho máme vědu přijímat, ale nemáme jí věřit“ (Polkinghorne, 2002, s. 19).

37

vědecká racionalita není vědecké myšlení jediným správným způsobem myšlení. N. Demjančuk (1996, s. 27-30) poukazuje např. na odlišný typ myšlení, který je však vědecky vyuţitelný – na tzv. modelové myšlení, které na rozdíl od pojmového myšlení vědy myslí v modelech. „Model je chápán jako taková reprodukce skutečnosti v myšlení, která zachovává veškeré bohatství smyslového a abstraktního. Model je jistým vzorem, konkrétně smyslovým komplexem, v němţ je zároveň obsaţeno zobecnění“ (s. 28). Toto umělecké myšlení ve vzorech je tak jaksi „pojmové bez pojmu“. Obrazné vs. teoretické myšlení dle nás odhaluje závaţnou problematiku – tzv. problém abstrakce (jenţ pro svou obecnost náleţí spíš gnozeologii). Věda myslí velice abstraktně, pouţívá vysoce abstraktní pojmy. Tím sice vzrůstá postihování hlubších vztahů v realitě, ale stejně tak moţnost produkce prázdných pojmů a pseudo-vysvětlení. Lze se zeptat zdánlivě naivně: Co s pojmy ve vědě, které si neumíme představit? Domníváme se, ţe věda si v těchto pojmech pouţívaných v explanacích (např. nekonečnost, náhodnost, „ono se…“, „čistá energie“ aj.) odporuje, překračuje své moţnosti, neboť podstatou novodobé experimentální vědy je právě její omezenost – zaměřenost na smyslově-faktické a sledování podobností, zákonitostí a ne hlubší vysvětlování, neboli to, ţe vědecké vysvětlení není zároveň celkovým vysvětlením (spíš dílčím, funkčním). Je otázkou zda abstraktní vysvětlení ve vědě neznamená vysvětlení ţádné a zda věda přímo nepředpokládá navazující vysvětlení skrz takové druhy poznání, které jsou schopny v oblasti, kde věda předkládá abstrakce, produkovat „konkrétní“ (a přitom abstraktní ve smyslu hluboké, podstatné) pojmy a myšlenky vysvětlení (viz úvaha v Závěru).

2.1.5 Další K dalším nejobecnějším strukturním prvkům vědy se nám nepodařilo získat dostatečné mnoţství informací, ale alespoň je vyjmenujeme. Je tak moţné dále mluvit o jazyku vědy (o němţ se zmíníme v souvislosti s novopozitivisty); o vědeckém výzkumu; epoše vědy (dlouhodobější časové celky s určitou konkrétní podobou vědy); (Ochrana, 2009, s. 35) nebo také vědeckém paradigmatu (ovšem v daleko širším významu tohoto pojmu T. S. Kuhna); a v jistém smyslu i o vědeckém obraze světa (vědeckém světonázoru), (Ochrana, 2009, s. 35) aj. Další podstatnou strukturu vědy – metodologii vědy (ve smyslu struktury, nikoli nauky o metodách) – stručně představíme v následující subkapitole.

38

2.2 Metodologie 1. NEJOBECNĚJŠÍ STRUKTURY VĚDY VĚDA – její: - roviny (dimenze) - objekt a subjekt - cíle a funkce VĚDECKÝ OBRAZ SVĚTA (SVĚTONÁZOR) VĚDECKÉ POZNÁNÍ

PARADIGMA (širší vymezení)

KRITÉRIA VĚDECKOSTI, VĚDECKÁ RACIONALITA a MYŠLENÍ JAZYK VĚDY a další Ovlivňuje, „nastavuje“ 2. ZÁKLADNÍ FUNKČNÍ METODY VĚDY JUSTIFIKAČNÍ METODY:

EXPLANACE (x INTERPRETACE) PREDIKCE

- VERIFIKACE a FALZIFIKACE vyuţívá

(a vůbec všechny formy vědeckého zdůvodnění a ospravedlnění /justifikace/ výsledků vědy)

3. KONKRÉTNÍ METODY VĚDY A JEJICH VÝSLEDKY A) VĚDA JAKO VÝSLEDEK

B) VĚDA JAKO ČINNOST Systematizace a interpretace

FORMY VĚD. INFORMACÍ

DRUHY VĚD. METOD

TEORIE

obecně

ANALÝZA x SYNTÉZA

(VĚDECKÝ) ZÁKON

teoretické

INDUKCE x DEDUKCE

HYPOTÉZA PROMĚNNÁ

GENERALIZACE x SPECIFIKACE poznatek

ABSTRAKCE

(VĚDECKÝ POJEM)

ANALOGIE (-> MODELOVÁNÍ)

PROTOKOL (P. VĚTA)

SROVNÁNÍ

FAKT (EMPIRICKÁ DATA)

empirické

EXPERIMENT MĚŘENÍ

Fakt

POZOROVÁNÍ 39

Schéma na předchozí stránce se snaţí v nárysu utřídit pojmy metodologie vědy v návaznosti na zmíněné struktury vědy. Nenárokuje si ani vyčerpávající výčet ani úplnou přesnost, je to zpřehledňující myšlenková mapa vytvořená na základě prostudované literatury (především Ochrana, 2009, s. 15-120; Vomáčka, 2000, s. 25-62) s přispěním vlastní invence (některé pojmy jsme museli vytvořit). Jelikoţ se však naše práce nezabývá primárně metodologií, spokojíme se zde právě jen s oním vyjmenováním a navíc pojmy jako hypotéza, experiment aj. samy o sobě nepředstavují problém (lze je v dostupné literatuře jednoduše nastudovat), problematickými se stávají aţ jako součást obecných úvah filosofů vědy – a to je obsahem 3. kap.

40

3 VÝBĚR FILOSOFIÍ VĚDY 20. STOLETÍ V této kapitole se zabýváme nejvlastnějším tématem filosofie vědy – totiţ konkrétními filosofickými tezemi vlivných filosofů vědy. Na úvod musíme učinit poznámku týkající se našeho výběru filosofů. Ten je omezen jednak rozsahem práce ale hlavně mnoţstvím informací o jednotlivých filosofech a filosofických proudech v sekundární literatuře v češtině. Proto musíme upozornit, ţe ve výběru bude opomenuto i mnoho vlivných autorů především z 2. pol. 20. stol. Zcela samozřejmé je bohuţel také to, ţe ačkoli název této práce odkazuje na současnou filosofii vědy, o aktuálních diskurzech a tendencích (tj. odehrávajících se ve 21. stol.) nemůţe pojednávat vzhledem k potřebě nutného časového odstupu a vzhledem k výše uvedeným omezením. Náš výběr začínáme filosofií novopozitivistů podle publikace B. Fajkuse (2005). I kdyţ se jedná o relativně „starou“ filosofii, která je v mnoha ohledech překonanou, slouţí jako dobrý výchozí bod pro pochopení současné filosofie vědy. Práce novopozitivistů lze také počítat za první práce jiţ plnohodnotně etablované filosofické disciplíny (počátky filosofie vědy můţeme klást jiţ do doby Platóna či Aristotela, přesněji však do dob po vzniku vědy v moderním smyslu – tj. např. uţ některé práce Galilea, Descartese, fakticky však aţ do přelomu 19. stol. a 20. stol., kdy se začala konstituovat jako relativně samostatná filosofická disciplína – práce H. Poincarého, P. Duhema, E. Macha aj.). V našem výběru však budou chybět autoři pojetí vědy, jeţ B. Fajkus shrnuje pod název logicko-rekonstrukcionistický (jeţ líčí další vývoj novopozitivismu), tedy např. Hans Reichenbach (Berlínská škola), Carl G. Hempel, Ernest Nagel aj. Dále v našem výběru pomineme téměř zcela postanalytický (v uţším významu postpozitivistický) směr – např. Willard van O. Quine, William Sellars aj. Z významných teoretiků vědy poslední čtvrtiny 20. stol. je pak náš výběr omezen z mnoha moţných (jako např. Philip Kitcher, Larry Laudan, Jarrett Leplin, Nancy Cartwright) na dva současné filosofy (kapitola 3.2.5).

41

3.1

Noeticko – logický proud

3.1.1

Novopozitivisté

„Novopozitivismus (logický pozitivizmus, logický empirismus) vzniká ve 20. letech 20. stol. jako filosofický směr, který si klade za úkol řešit vztah filosofie a vědy v otázce relevance výpovědí o světě“ (Fajkus, 2005, s. 59). Jeho zakladateli byli filosofové a vědci sdruţení okolo Moritze Schlicka v tzv. Vídeňském kruhu (od r. 1922, příp. 1923, název a „manifest“ od r. 1929). Jedná se o 3. fázi pozitivizmu v dějinách filosofie (1. fáze – Comtův pozitivizmus apod., 2. fáze – empiriokriticismus E. Macha, R. Avenaria apod.). Navazuje na tradiční empirismus (Locke, Berkeley, Hume, Mill) a moderní formální logiku (Frege a dále). Veškeré filosofické problémy se v novopozitivizmu redukovaly na problémy vědecké. Programovým východiskem, které se táhne jako červená nit celým novopozitivistickým myšlením, je předpoklad, ţe jediné skutečné poznání, které má nárok na objektivnost a pravdivost, je poznání vědecké. (Fajkus, 2005, s. 61). Je to vyjádřeno jiţ v „manifestu“ od R. Carnapa, O. Neuratha a H. Hahna „Vědecký světový názor – Vídeňský kruh“ (1929): „Vědecký světový názor nezná ţádné neřešitelné záhady,(…) existuje pouze zkušenostní poznání, spočívající na bezprostředně daném“…, pomocí základní metody – logické analýzy pak mohou být veškeré problémy odkázány k vyřešení skrze empirickou vědu nebo se ukáţí jako pseudoproblémy. Jedinou filosofií tak je logická analýza (Peregrin, 2005, s. 95-96,101). Poznámka: novopozitivistický proud prošel vývojem (20., 30. léta -Vídeňský kruh a rozšíření - Berlínská škola, vzájemné ovlivňování LvovskoVaršavská škola, 40., 50. léta rozšíření - USA), a i uvnitř se kriticky diskutovalo, takţe ho nelze zcela jednotně vymezit bez zjednodušení, v následující charakteristice se opíráme především o teze vůdčího teoretika Rudolfa Carnapa. Filosofii novopozitivismu nejprve rozloţíme do několika základních pojmů vyjadřující i jeho podstatné znaky, poté je osvětlíme a následně zproblematizujeme: empirismus – dané, protokolární věty; induktivismus; empirické kritérium smyslu (verifikační kritérium smysluplnosti) – verifikace; kumulativismus; analýza jazyka vědy; jednotná věda. (Fajkus, 2005, s. 61-78). „Základem vědecké činnosti je pozorování a experiment“ (tamtéţ, s. 61). Vnímáním získaná smyslová data (počitky) jsou základním kamenem vědy a to takto: pozorovaná data (různých objektů a procesů) zcela bezprostředně zaznamenávají laboratorní protokoly. Při 42

bezchybném počínání vědců jsou protokoly (p. věty) zcela objektivní a pravdivé – nezávislé na pozorovateli. To proto, ţe základní data získaná pozorováním – tzv. dané – je zcela filosoficky neutrální, bezproblémová, neinterpretovatelná realita, zcela „pevná půda“ pro vědu. Od elementárních výroků v protokolárních větách, které jsou nezpochybnitelné, pak postupným zobecňováním, indukcí, dojdeme ke stejně platným zákonům potaţmo teorii. Pozitivisté bez problémů předpokládali, ţe cestou indukce lze „z empirické báze vyvodit jedinou správnou generalizaci a zákon a jejich struktury pak vytvářejí jedinou správnou teorii“ (tamtéţ, s. 65). Jak je tomu ovšem s pravdivostí ostatních výroků (např. tradičně filosofických, metafyzických), v čem je kritérium rozlišení toho, co je vědecké a co uţ ne a jak je to s vlastním úkolem filosofie vedle zcela svrchované vědy? Přednost před otázkou pravdivosti aj. má otázka po smysluplnosti oné otázky či tvrzení. Smysluplné je to co lze nějak s jistotou rozhodnout. Jisté je vědecké empirično. Smysluplná tvrzení je tedy moţné rozhodovat, ověřovat empiricky. Kritérium, jímţ je moţné toto provádět (zároveň tak odlišit vědecké od nevědeckého) nazvali pozitivisté empirické (či verifikační) kritérium smyslu(plnosti). Jeho formulace R. Carnapem (1931) zní: „Smysl věty tkví v metodě její verifikace. Věta vypovídá jenom to, co je na ní verifikovatelné. Proto věta, jestliţe vůbec něco vypovídá, můţe vypovídat jenom nějaký empirický fakt. Něco, co by zásadně leţelo mimo to, co je zkušeností poznatelné, by se nedalo ani říci, ani myslet, ani se na to ptát“ (Peregrin, 2005, s. 106). „Podle tehdejších představ libovolnou gramaticky správně utvořenou větu lze verifikovat, tzn. stanovit procedury a postupy jak ji uvést do souladu s pozorovatelným daným“ (Fajkus, 2005, s. 66). Dodejme jen, ţe verifikace generalizací, zákonů, teorií se provede tak, ţe z nich vyvodíme konkrétnější tvrzení aţ k úrovni protokolů, jenţ jsou bezprostředně verifikovatelné. Co se týče úkolu filosofie, na té pak zůstávalo logickou analýzou zjišťovat, jestli mají věty smysl. Stala se logikou vědy, dle Carnapa „logickou analýzou pojmů, propozic, důkazů, teorií vědy“, příp. moţných metod jejich konstruování, zkráceně: „logickou syntaxí jazyka vědy“ (Peregrin, 2005, s. 105). Co se týče tzv. kumulativismu – tj. jednoho z pojetí vývoje poznání ve vědě, zaloţeného na předpokladu progresivního růstu objemu poznání (víceméně však kvalitativně

homogenního),

vyplývá

toto

pojetí

vědeckého

progresu

přímo

z pozitivistického chápání vědy (i kdyţ ho explicitně neformulovali). Je-li dané spolehlivou základnou poznatků, pak verifikací „vyjímáme“ z daného stále více poznání, které je trvale platné. Věda se vyvíjí z „dolní“ úrovně přijímáním nových empirických bází a z nich vyplývajících nových teorií aj. zcela kontinuálně, kvantitativně a lineárně. Jednou 43

poznané poznatky vědy jsou nezávislé na dobových podmínkách, metodě, teoretickém východisku. O kvalitativním růstu poznání se neuvaţuje. (Fajkus, 2005, s. 72-73). Jazykem vědy se novopozitivisté zabývají od samého počátku (např. Carnapova práce z r. 1932), avšak aţ po postupném rozplynutí nadějí, ţe „čistá fakta“ a procedura verifikace mohou být základem vědy (viz dále), dochází k radikálnímu obratu ve zkoumání jazyka vědy, pozitivizmus verifikacionistický vyúsťuje v pozitivismus syntaktický (tamtéţ, s. 74, 76). Jazyk vědy se skládá ze (1) symbolů a (2) syntaktických pravidel. Teorie obsahuje symboly (1a) logické a (1b) mimologické (=fyzikální objekty, procesy atd.). Mimologické termíny (symboly) se dělí na (1b,a) observační termíny a (1b,b) teoretické termíny. (2) Syntaktické formule lze pak rozdělit na 4 typy podle toho, zda obsahují symboly logické či mimologické, příp. observační či teoretické termíny. (demjančuk, 2002, s. 115-116). Rozlišení mezi observačními a teoretickými termíny opět představuje jinou verzi pojetí empirie jako neinterpretovatelné výchozí báze, neboť jak se ukázalo rozlišení mezi teoretickými a observačními entitami není moţné (např. uţ jen při pohledu do mikroskopu); (Fajkus, 2005, s. 108). V další fázi se Carnap obrací z čistě syntaktické orientace pohledu na jazyk k orientaci sémantické (pod vlivem polské logické školy). Jedním z hlavních motivů rozpracování filosofie vědy byla u novopozitivistů snaha vytvořit jednotnou vědu. Sjednocení se mohlo udát jen na společném základě. Po upuštění od daného se uvaţovalo o jazyku jakoţto nástroji sjednocení. Samotný jazyk fenomenalistický (tj. smyslového vnímání pozorovatele) byl odmítnut jako subjektivní a solipsistický (viz dále). Ani jazyk fyziky se však neukázal jako jednotící, protoţe uţ fyziku samotnou tvoří několik vzájemně nepřevoditelných jazyků. A Carnapův fyzikalistický jazyk (jazyk fyziky+predikáty kvalit objektů) se nakonec jiţ výrazně vzdálil od původně poţadované exaktnosti (tamtéţ, s. 76-78). Nyní k zproblematizování novopozitivistické koncepce. Jiţ s prvním předpokladem – „čistého“ empirismu s daným, s protokoly byly od začátku problémy. Zaprvé dané je zprostředkováno záţitky první osoby (pozorovatel) a termíny z oblasti vnímání nemohou být pro svou subjektivitu součástí protokolů. Tento problém se od začátku nepodařilo řešit a Carnap dokonce o konkrétní formě protokolů ani neuvaţuje (Letoš, 2009, [online]). Zadruhé jak ukázal v r. 1956 W. Sellars (jeho termín „mýtus daného“), ţádné dané neexistuje, neboť cesta od vjemu k faktu nutně předpokládá, ţe jiţ máme utvořen pojem, který sám jiţ vzniká nějakým jiným, předchozím poznáním (Peregrin, 2005, s. 265-267). Druhý předpoklad – přímočarý induktivismus, byl popřen filosofií K. R. Poppera (viz další 44

kapitola) a tzv. Quine-Duhemovou tezí o nedoučenosti teorií empirickými fakty. Empirické kritérium smyslu s verifikací bylo podrobeno kritice Poppera (následující kap.) Sám Carnap postupně relativizoval pojem verifikace. Nemůţeme provést veškeré verifikace obecné věty (proto jiţ jen poţadavek verifikovatelnosti, tj. ţe jsou věty „v principu“ verifikovatelné). Je moţné pouze prověřovat (testovat) jednotlivé případy a dospívat k větší míře jeho potvrzení (konfirmace). Takto je např. empirickým i tvrzení typu: „i kdyţ před x lety neexistovala současná planetární konstelace, byl vývoj vesmíru takový a takový“ (Fajkus, 2005, s. 71). Lineární kumulativnost poznání stojící na předpokladu nezávislého poznatku pak byla vyvrácena samotným děním ve vědách nejen v průběhu 20. stol. a tezemi historické školy filosofie vědy (kap. 3.2). Poţadavek exaktního a jednoznačného jazyka vědy a na něm závislé jednoty vědy pro nemoţnost tak rozsáhlých redukcí zašel na úbytě. Co zbylo z novopozitivismu dnes? Procedury klasické verifikace, konfirmace, testování samozřejmě ve vědecké praxi neustále probíhají, nejedná se však uţ o nějaký absolutní princip vědy. I logická pravidla, jeţ novopozitivismus rozvinul, jsou integrální součástí vědy. Myšlenka jednotné vědy se ve filosofii vědy vyskytuje ve formě pokusu odlišit vědu od ostatních duchovních aktivit. Celková koncepce vědy jak ji novopozitivismus formuloval, se pak ještě vyskytuje v pedagogické praxi jako tzv. schoolbook science (učebnicová věda, tj. neproblematizované setřídění poznatků, prezentované jako trvale fakticky pravdivé; tamtéţ, s. 72-78).



Tato teze jednoduše říká to, ţe vysvětlení empirických jevů je v teorii moţné vícero způsoby a ţe nelze jednoznačně určit, které je správné. Lze ji téţ vystihnout jednoduchým metodologickým pravidlem: „Korelace neimplikuje příčinu“, neboli z toho, ţe mezi určitými jevy je vzájemný vztah (podmíněnost), nelze ještě usoudit, ţe jeden je příčinou a druhý následkem. Quine-Duhemova teze je čistě logická teze (tzn., nemůţeme říci, ţe je vţdy pouţitelná v argumentaci proti konkrétním poznatkům – logikou totiţ nelze dokázat „ani mravence“), která znamená, ţe „jakákoli část celkového systému teorií můţe být zachována vzhledem k jakémukoli pozorování. (…) A to proto, ţe „jestliţe více neţ jedna propozice tj. výrok, který má pravdivostní hodnotu je nutná k dedukci observační predikce a jestliţe se tato observační predikce nepotvrdila, pak kterákoli z premis můţe být chybná a kterákoli z nich můţe být zachráněna tím, ţe se vina přenese jinam“ (Fajkus, 2005, s. 163). Podrobněji viz Stanford, 2009, [online].

45

3.1.2

K. R. Popper

Se jménem K. R. Poppera je ve filosofii vědy spojen počátek velkých změn, neboť jeho pojetí ve svých důsledcích představuje obrat od logiky vědy k historii vědy. Popperovo pojetí lze charakterizovat do značné míry jako antitezi novopozitivismu. Z jeho kritiky Popper vyšel. Své stanovisko sám nazývá kritický racionalismus – coţ znamená, ţe staví na primátu myšlení (filosofie, dedukce atd.), ale zároveň v něm nedochází k ţádnému nepochybnému základu, a neustále ho podrobuje kritice nejen empirií. Rehabilitoval úlohu filosofie v problematice vědy, kterou se novopozitivisté snaţili zcela eliminovat. Jeho výchozí problematikou je růst poznání – tak se v dějinách filosofie vědy přechází od analýzy struktury k analýze vývoje vědění (Demjančuk, 2002, s. 127-128). „Poznávající subjekt jako tabula rasa neexistuje. Proces poznání nezačíná pozorováním, ale vytyčením domněnek, předpokladů, které umoţňují vysvětlení světa. Badatel při svém poznání reality vţdy vychází z jistých teoretických předpokladů“ (tamtéţ, s.140). Popper tak popírá existenci „čistých fakt“, bezprostředně daného, neinterpretované báze empirických věd, neboť veškeré empirično obsahuje nějaké naše interpretace, předběţné vědění. Věda tedy nestojí na ţádném pevném nepochybném základě. Jakým způsobem pak věda můţe získávat své poznatky? Jedinou moţností je vyuţít právě toho, ţe vše interpretujeme – formulujme odváţné hypotézy, smělé myšlenky, spekulace, teorie a aplikujme je na empirii (neboť i kdyţ naše vědecké teoretično nelze oddělit od empirična, přesto s ním nějakým způsobem souvisí, a to je to, co musíme zjistit). Jakým způsobem však máme zjistit souvislost teorie s empirií? Můţeme teorii ověřovat (verifikovat) skrz empirii pomocí pozorování apod., jak to poţadují novopozitivisté? Rozhodně ne. Teorie lze za pomoci empirie (ale i vůbec) pouze vyvracet – toto povaţuje Popper za hlavní metodologickou koncepci vědy a nazývá ji falzifikace (falzifikacionismus). Opírá se přitom o dva typy důvodů. První, triviálnější, staví na kritice (neexistenci) indukce, druhý, filosoficky hlubší, na neexistenci kritéria pravdivosti. Indukce je mýtus. Ţádné obecné tvrzení nemůţeme verifikovat a z pozorování, jakkoli rozsáhlého nic jistého vyvodit. Máme např. výrok „všichni ptáci létají“ – musíme kontrolovat všechny ptáky, a najdeme-li nelétavého ptáka, víme, ţe je výrok nepravdivý. Dokud však ţádného takového nenajdeme, nemůţeme vědět, zda je to díky tomu, ţe je výrok pravdivý nebo proto, ţe jsme dosud málo hledali. A je-li výrok opravdu pravdivý, pak také ţádný protipříklad ani nemůţeme najít, coţ znamená, ţe pravdivý výrok přímo 46

vylučuje své ověření (Peregrin, 2005, s. 115-116). Pravdu dokázat nelze, nepravdu (omyl) však (celkem snadno) ano. Druhým Popperovým důvodem pro strategii falzifikace je, ţe po filosoficky důkladném zkoumání je nutné konstatovat, ţe neexistuje ţádné kritérium pravdivosti poznání. V posuzování teorie je moţné vyhnout se termínům „pravdivý“ a „nepravdivý“, které lze nahradit logickými úvahami o vztazích odvoditelnosti. Např. namísto „teorie je nepravdivá“ lze říci, ţe mezi ní a z ní vyplývajících základních tvrzení, je rozpor. A „pravdivost“ či „nepravdivost“ oněch základních tvrzení (o tomto pojmu viz dále) pojmeme jako určitá konvencí přijatá rozhodnutí vědců. Ovšem odstraněním kritéria pravdivosti Popper své metodologické pravidlo zrelativizoval – pokud není všeobecné kritérium pravdy, nemůţe být ani takové, které by označovalo nepravdu. To je zdrojem kritiky Poppera (Demjančuk, 2002, s. 129-131). Ještě neţ přejdeme k přesnějšímu popisu falzifikace a vzniku teorie, zastavíme se u Popperova pojetí pravdy. Věda nemůţe být nikdy pravdivou (protoţe ani nevíme, co to vlastně znamená). To ovšem neznamená, ţe by v poznání nepostupovala vpřed (ať uţ to znamená cokoli). Ve svých tvrzeních se můţe alespoň pravdě blíţit. Popper zavádí termín „pravděblízkost“

(verisimilitude),

namísto

termínu

pravděpodobnosti

pozdních

novopozitivistů, který kritizuje. Nemůţeme vědět kolik je všech případů pozorování k úplnosti indukce, a proto pravděpodobnost v ţádném početním poměru nelze stanovit. Naproti tomu pravdě blíţe je teorie, která lépe koresponduje s fakty, neţ jiná teorie (Popper v případě jednoduchých faktů pouţívá korespondenční teorii pravdy). To znamená, ţe ačkoli je jednotlivý výrok buď „pravdivý“ anebo „nepravdivý, přesto můţe být blíţe či dále od pravdy, protoţe i nepravdivé tvrzení můţe obsahovat mnoho pravdivého. Tímto pak získáváme kritérium k poměřování teorií mezi sebou (Holzbachová, 1996, s. 63; Šimeček, 2008, [online], s. 41-44). Nyní jiţ podrobněji k falzifikaci. Falzifikace je součástí obecného metodologického principu vědy, tzv. hypoteticko – deduktivní metody. 1. hypotetická fáze: formulace odváţné hypotézy, která je falzifikovatelná (viz dále) a obsahuje překvapivé, odváţné (proto, aby vývoj vědy postupoval) prognózy v oblasti empirie. 2. deduktivní fáze: logicky vyvozujeme důsledky, které z hypotézy plynou, ovšem ve spojení s ostatními tvrzeními



např. tito moţní kandidáti na kritérium vţdy obsahují problém: logická zdůvodněnost – plodí nekonečný regres; empirické ověřování – se vylučuje (viz výše) a při troše snahy lze dokázat úplně cokoli; subjektivní přesvědčení – myšlením samotným k poznání empirie nepřispívá ani v nejmenším (Demjančuk, 2002, s. 129130)

47

dané disciplíny. 3. fáze: důsledky (ve formě tzv. základních tvrzení) srovnáváme s fakty pozorování, ovšem musí to být fakta jiná neţ ta, na jejichţ podkladě hypotéza vznikla (které má vysvětlit). V této fázi je cílem hypotézu falzifikovat a pokračovat v novém cyklu (Fajkus, 2005, s. 86). Teorie obsahuje soubor základních tvrzení (základních vět). Základní tvrzení je tvrzení popisující „výskyt intersubjektivně pozorovatelných událostí v rámci specifické oblasti prostoru a času“ (tamtéţ, s. 92). Základní tvrzení nám připomínají poněkud pozitivistické dané, coţ pak znamená pro Popperovy koncepce mnoho problematického, jak uvidíme dále. Falzifikovatelná (tj. ţádaná a vědecká) teorie musí obsahovat dvě třídy základních tvrzení: ta, s nimiţ je neslučitelná (které zakazuje), ty se nazývají potenciální falzifikátory teorie, a ta tvrzení, s nimiţ je slučitelná. Důleţité je, ţe ţádné základní tvrzení není moţné odvodit jen ze samotné teorie (hypotézy). To proto, ţe přeci neexistuje ţádné pevně dané empirično, teorie je promíchaná s empirií, musíme v ní tedy určitá tvrzení předem vyčlenit (rozdělit tak empirii a teorii). To provedeme tak, ţe k teorii připojíme ještě jiná základní tvrzení popisující naše výchozí podmínky. Dále musíme ještě připojit pravidla určující souvislost mezi teoretickými a empirickými termíny. Z toho však plynou závaţné důsledky. Jednotlivé základní tvrzení tedy vyplývá z těchto tří sloţek a ne jen z teorie samotné. Kdyţ se pak ukáţe ono základní tvrzení jako nepravdivé, nefalzifikujeme pouze teorii, ale celé spojení těchto tří sloţek, coţ logicky znamená, ţe teorii nelze falzifikovat. Popíráme tím totiţ i samotný falsifikátor, který ve formě základních tvrzení přeci vzešel z teorie jen za pomoci oněch dalších dvou sloţek teorie. Popper na tuto námitku odpovídá konvencionalismem: Vţdy se opíráme o nějaké samozřejmé vědění, které povaţujeme za pravdivé, jinak bychom ani nemohli diskutovat. Tento základ poznání v momentu diskuze není zpochybňován. Při falzifikaci teorie zkrátka ony zbylé dvě sloţky (ale také ostatní teorie, které při tom můţeme vyuţít) povaţujeme (tj. prvek konvence) za pravdivé, tzn., potencionálním falzifikátorem falzifikujeme pouze samotnou teorii. To ovšem znamená, ţe je moţný i omyl při falzifikaci teorie, kdyţ se opíráme i o naše konvencí přijaté představy. Popper na to odpovídá – kdo se bojí, nesmí do lesa. Navíc samostatně lze zase ověřit/vyvrátit ony dvě sloţky. Vţdy můţeme pracovat pouze s jedním prvkem vědění, jako celek ověřit nelze. To však skutečně odpovídá jednomu ze základních metodologických principů dnešní vědy – nepochybovat o všech tvrzeních najednou, ale přezkoušet je „část po části“ (piecemeal); (Demjančuk, 2002, s. 133-134; Fajkus, 2005, s. 93). Popsané procedury souvisí s Popperovými pojmy přísné testy a koroborace. Popperův 48

poţadavek přísných testů s ústřední ideou falzifikace byl vlastně poţadavkem na zvýšení „sofistikovanosti“ experimentů a pozorování a je moţno říci, ţe tak Popper ideově připravil pozvednutí vědy na dnešní úroveň, co se týče důmyslnosti. Přísné testy se někdy vyjadřují ve formě těchto procesů: P1 → TT → EE → P2. Abychom vyřešili původní výchozí problém (P1), formulujeme zkušební, pokusnou teorii (de facto hypotézu) TT, jenţ můţeme testovat (tj. umoţňuje falzifikaci, přičemţ čím více faktů zakazuje neboli, čím více potenciálních falzifikátorů formuluje, tím je kvalitnější). V další fázi eliminace chyb (EE) pak pomocí falzifikace (tj. také srovnáním s konkurujícími řešeními a nově shromáţděnými fakty) aktivně hledáme chybné předpoklady v teorii. Tak docházíme k novému problému (p2) atd. (Fajkus, 2005, s. 93, Stráský, 1998, [online] s. 10-11). Vydrţí-li teorie testy, neznamená to, ţe je pravděpodobnější neţ jiná teorie, zatím se jen osvědčuje (má jistý stupeň koroborace), tj. její výroky neodporují empirii. Hodnota osvědčení stoupá s mnoţstvím provedených testů, s obecností a zároveň určitostí teorie (Holzbachová, 1996, s. 65). Jedním z hlavních důvodů proč Popper formuloval princip falzifikace, bylo najít kritérium pro odlišení vědy od pseudovědy či ne-vědy. Toto kritérium se dodnes ve filosofii vědy nazývá podle něj kritérium (problém) demarkace. Vědecká je ta teorie, kterou je moţné vyvrátit empirií, nevědecká ta, která je apriori imunní vůči vyvrácení, to je princip falzifikovatelnosti, jak oněm bylo pojednáno jiţ výše. To vede k mnoha problémům a paradoxům, např. k tomu, ţe dokud není nějaký vědecký systém vyvrácen nelze ho za vědecký skutečně povaţovat, dozvídáme se to tedy jen zpětně a vlastně jiţ „pozdě“ (nelze tak falzifikovatelnost pouţít jako univerzální kritérium vědeckosti). Potíţe nastávají i tehdy, kdyţ by jedna teorie falzifikovala jinou teorii (tak je tomu v případě tzv. sofistikované falzifikace, viz dále a kap. 3.2.3). Je zde potíţ v převoditelnosti (kompatibilitě) empirie, protoţe kaţdá teorie je nahlíţí v jiném kontextu. Ke splnění poţadavku na vědeckost teorie (tj. falzifikovatelnost) by musela teorie formulovat své potenciální falzifikátory z hlediska nové budoucí teorie, coţ je nemoţné. (Demjančuk, 2002, s. 131-132, Fajkus, 2005, s. 87-89). Co se týče falzifikace, dodáme ještě následující. Popper rozlišil na radu I. Lakatose mezi naivní a sofistikovanou falzifikací. Aby se předešlo zbytečnému odmítání teorie hned po prvním nezdaru, platí moţnost zachovat její platnost aţ do skončení přísných testů. Mohou být také přidávány pomocné hypotézy, ale aby se předešlo přidávání ad hoc hypotéz na záchranu teorie, mohou být uznány pouze ty, které zvyšují stupeň 49

falzifikovatelnosti oné teorie. Dále je třeba říci, ţe proces falzifikace není pouze destruktivního charakteru. Jednak nejsou falzifikací teorie odmítány zcela, něco ze svého obsahu předávají dalším teoriím. A pak také s kaţdou, i kdyţ ihned falsifikovanou teorií, roste okruh problémů, jimiţ se věda zabývá, coţ má význam, jak dále uvidíme, pro růst poznání. (Demjančuk, 2002, s. 137; Fajkus, 2005, s. 94-95, Holzbachová, 1996, s. 65). Na závěr shrňme Popperovu koncepci růstu vědeckého poznání. Popper si nedělá iluze o trvanlivosti teorií a říká, ţe dříve či později bude kaţdá, byť sebelepší, falzifikována. To je Popperovo pojetí původně Peircova termínu falibilismus, „který označuje omylnost vědy a ztotoţňuje vědu ne s hromaděním pravdivých a absolutně jistých výroků, nýbrţ s neustálým hledáním pravdy a odstraňováním omylů“ (Holzbachová, 1996, s. 65). Takto také shrnuje celý princip poznání jako pouţití metody pokusu a omylu. Falsifikace je neustálým motorem vývoje vědy, neboť kdyby se teorie nevyvracely, mohl by se vývoj zastavit (např. bujení ad hoc hypotéz; námitka: dějiny vědy ukazují, ţe nejen vyvracením starých teorií dochází k růstu poznatků – např. Newtonova teorie do sebe starší Galileovu a Keplerovu zahrnula). Avšak „přechod od jedné teorie k druhé [ještě] nevyjadřuje růst vědění.…Největším přínosem k růstu vědeckého vědění, který lze očekávat od teorie, je to, ţe teorie nastoluje nové problémy. (…) Rozvoj vědy není hromaděním poznatků, je růstem sloţitosti problémů, které věda řeší“ (Demjančuk, 2002, s. 146-147). Oproti pozitivistické koncepci růstu poznání jako přidávání cihly k cihle na pevný základ budovy poznání, říká sám Popper: „Pokrok v poznání spočívá hlavně v modifikaci dřívějších znalostí“ (tamtéţ, s. 148). (Demjančuk, 2002, s. 142-148). Největším přínosem Popperovy koncepce vědy, je její stálá myšlenková inspirativnost.

50

3.2

Společensko – historický proud a novější přístupy

3.2.1

T. S. Kuhn

I kdyţ T. S. Kuhn není prvním, kdo obrací zřetel filosofie vědy k jiným neţ logickometodologickým úvahám, po jeho vystoupení se tyto témata jiţ stávají její plnohodnotnou součástí. Původně metodologickou otázku růstu vědeckého poznání hodlá zkoumat na základě reálné historie vědy. Tím zároveň opírá vývoj vědy o socio-psychologické faktory (důleţitý pojem vědecké komunity). Tématicky tak otevřel filosofií vědy opomíjené dimenze vědy (vědu jako praxi, jako sociokulturní fenomén, jako instituci) a z lidské subjektivity, předtím pojímané jako neţádoucí faktor ve vědě a proto opomíjené, učinil výchozí základ vědeckého poznání, čímţ se přiblíţil reálnému provozu vědy. S tím souvisí i revoluční obrat, který provedl tím, ţe svým pojmem paradigma postavil filosofii (metafyziku) přímo do středu vědy. Nejprve stručně načrtneme Kuhnovu koncepci. Aţ poté ji zproblematizujeme, čímţ ji zároveň upřesníme. Kuhn nevymezuje vědu metodologicky, ale skrze její vývoj, ve kterém nachází její strukturní prvky. Jádro vědy (přesněji vţdy té které disciplíny) tvoří tzv. paradigma. To je soubor všech ideových předpokladů určujících veškeré dění v dané vědě (přesněji v dané vědecké komunitě). Je to určitý vzor, jímţ vědci vidí svět. Je to v podstatě určitý model vědecké racionality, určuje např. co je vědci vůbec povaţováno za problémy a co ne, jaké způsoby řešení (metody) jsou přijatelné, jaké povahy je vůbec realita, ve které bádáme apod. Do značné míry je paradigma implicitní, spontánní, skryté, nereflektované; v konkrétní artikulované podobě je představováno určitou obecnou vědeckou teorií či systémem teorií (Kuhn uvádí příklady jako klasická mechanika a teorie relativity ve fyzice, kyslíková teorie hoření v chemii), jeţ v sobě ukrývá všechny zmíněné 

Např. psychologií věd. bádání se zabývá jiţ William Whewell (1837,1840). „Naivní“ scientismus překonávají na konci 19. stol. např. jiţ Henri Poincaré, Pierre Duhem, Emile Boutroux ale i např. Du BoisReymond (O hranicích poznání přírody, 1872), čímţ de facto zakládají vlastní filosofii vědy. Kuhn přímo navazuje na práce Alexandra Koyrého (historický přístup, teoretický pohled na svět určuje vědu, 30. léta 20. stol. a dále), obrat k otázce vývoje vědeckých poznatků ve filosofii vědy pak provedl jiţ K. R. Popper (1934), navíc podobnými náměty jako Kuhn se zabývá paralelně i M. Polanyi (1958) a později I. Lakatos (1965/70).  Jako první však termín vědecká komunita, bez něhoţ nejsou myslitelné metodologické koncepce od 60. let 20. stol., pouţil M. Polanyi. Polanyiho můţeme povaţovat vůbec za prvního ve filosofii vědy, který zásadně a explicitně vyjádřil (ve svých pracích od 40., především z 50. a 60. let) onen „obrat k člověku“ – tj. obrat od obrazu vědy jako takřka „výtvoru přírody“, kdy člověk pouze tlumočí fungování přírody k pojetí vědy jako subjektivní činnosti, jako lidské tvůrčí oblasti, která při poznávání světa naopak staví na konstruktivní roli člověka v bádání atd. Srovnej Demjančuk, 2002, s. 173-187.  Není-li uvedeno jinak, opíráme se o tyto zdroje: Fajkus, 2005, s. 118-139; Demjančuk, 2002, s .149-172

51

metafyzické předpoklady. Paradigma má dvě vlastnosti: Poskytuje „pouze“ základ, východisko – ale dostatečně široké a otevřené – obsahující problémy, které teprve musí být vědeckým výzkumem vyřešeny. Zadruhé „sjednocuje vědce, vytváří mezi nimi pouta mnohem pevnější neţ je tomu v jiných sociálních skupinách“ (Demjančuk, 2002, s. 169), tzn., ţe „výsledky paradigmatu byly sto udrţet trvalou skupinu přívrţenců stranou soupeřících způsobů vědecké aktivity“ (Fajkus, 2005, s. 119). Paradigma je tedy základním strukturním prvkem vědy, jeţ plodí ostatní známé prvky (poznatky, teorie, metody…). Na základě jeho proměny v průběhu historie pak Kuhn vymezuje tři stádia ve vývoji vědy, které se stále opakují (tj. jsou také jistou strukturou vědy). Jakmile je určité paradigma vědci přijato, je pak dále rozvíjeno a v tomto případě se hovoří o (první) fázi tzv. normální vědy. Během ní je paradigma rozpracováváno, je rozšiřována jeho působnost na další jevy, je konkretizováno do jednotlivých forem vědecké informace. V principu je jím však bádání jaksi předem omezeno a proto se aktivita badatelů v období normální vědy přirovnává k doplňování bílých míst v kříţovce. Podobným způsobem Kuhn přirovnává práci vědců v normální vědě k „řešení hlavolamů“. Při reálném pohledu na vědu totiţ stejně jako Lakatos konstatuje, ţe od samého počátku se ţádná teorie neshoduje se všemi fakty (to je kritika Poppera). „Běţná práce vědce by nebyla [ani] moţná, pokud by paradigma bylo v souladu se všemi fakty“ (Demjančuk, 2002, s. 157). Řešení hlavolamů je pak snaha vyrovnávat tyto neshody spolu s dalším rozvíjením paradigmatu. Jak výzkum postupuje, objevuje se stále více faktů a problémů, které v rámci paradigmatu nelze vysvětlit a řešit – vzrůstá počet tzv. anomálií. Důvěra v paradigma postupně klesá, jakoby paradigma jiţ vyčerpalo své moţnosti – tak nastává druhá fáze vývoje vědy: krize. V krizi se hledají nová slibná paradigmata a v postupném diskurzu je nakonec jedno vybráno (k odmítnutí tedy nestačí jen anomálie, nesoulad teorie a empirie, musí být i připravena alternativa- nové paradigma), čímţ se radikálně změní pohled vědy na svět. Nastává tak třetí fáze ve vědě: tzv. vědecká revoluce – přijetí nového paradigmatu. Cyklus se tak znovu opakuje. Skrz tento cyklus však vývoj vědy, co se týče pokroku v poznání, neprobíhá vzestupně (ať uţ kvantitativně – kumulativismus novopozitivistů, či kvalitativně – modifikace poznání u K. Poppera), nýbrţ mimo podobné posouzení. Kaţdé paradigma po ukončení své působnosti vyloţilo určitý uzavřený celek poznání a nové paradigma pak rozvíjí opět jiný celek poznání, který na ten předchozí nenavazuje (či jen zanedbatelně). 

tj. tzv. holismus v koncepci vývoje poznání v protikladu ke graduální koncepci postupného pokroku. Paradigma je vţdy svébytným celkem, je izolováno od toho předchozího a neovlivňuje to následující. Z toho pramení diskontinuita poznání. Kuhn se při formulaci holismu opíral o gestalt psychologii.

52

Paradigmata jsou kvalitativně odlišná, jsou tedy navzájem tzv. nesouměřitelná; ve vývoji poznání tak vládne diskontinuita (nenávaznost, nespojitost), není ani moţno mluvit o nějakém směru poznání. Co však je oním motorem ve vývoji poznání, co volí nové paradigma? Zatímco odmítnutí (starého) paradigmatu se děje z celkem pochopitelných (racionálních) důvodů – na základě nesouladu teorie a empirie (anomálie) a je tedy řízeno převáţně metodologicky, přijetí nového paradigmatu není řízeno něčím jasně a předem vymezitelným (racionálním). Protoţe jak a podle čeho vybrat něco (tj. nové paradigma), co ještě není uskutečněné (a podle jakých standardů, kdyţ si kaţdé paradigma teprve vymezuje své vlastní)? Přijetí nového paradigmatu je věcí sociálně-psychologickou, věcí konkrétní vědecké komunity. Ta se nakonec rozhodne pro jedno z nových paradigmat na základě víry v jeho perspektivnost. Tak tolik k základnímu nástinu Kuhnova pojetí vědy, nyní vyloţíme nejčastější námitky a problémy. Hlavním terčem kritiky Kuhna jsou dva jeho nejdůleţitější předpoklady (vzájemně související): (1) zavádění iracionality do postupů vědy (do vědecké racionality) a zadruhé (2) diskontinuita vývoje poznání zaloţená na nesouměřitelnosti a holismu paradigmat. Nejprve k prvnímu problému. Obvinění z iracionalismu se zdá být na místě. Vţdyť v tom nejdůleţitějším bodě vývoje vědy – v přijímání nových výzkumných úkolů čili nových obsahů do vědeckého poznání se máme opírat o osobní přesvědčení vědců? O faktory vzhledem k vědě vnější, tj. nevycházející z toho čím se věda jinak řídí a co dělá? Jestliţe se při přijetí nového paradigmatu opíráme o popis situace v konkrétní komunitě badatelů, abstrahujeme od obsahové stránky nové teorie – od její pravdivosti, adekvátnosti metodologických aj. kvalit (tj. od vnitřních činitelů rozhodujících o rozšiřování poznání, koncepce tzv. internalismu). Na problém iracionality se uvádí dva základní typy kritik (řešení). (A) rozšíření pojmu racionality a (B) popření takto zásadních paradigmatických předělů (či pozměnění pojmu paradigma, coţ souvisí s druhým problémem). (A) Kuhnův kritik I. Lakatos obhajuje jeho koncepci poukazem na to, ţe kaţdá metodologická koncepce určuje své vlastní standardy racionality. Tzn., ţe subjektivní činitelé stojící za výměnou paradigmat jsou sice iracionální z hlediska standardů např. Poppera aj., avšak jsou racionálními v rámci koncepce samotného Kuhna. „Kuhn se domnívá, ţe individuální sklony 

tj. stanovisku tzv. externalismu (vs. internalismu) v pojetí rozhodujících motivů vývoje vědeckého poznání. vývoj filosofie vědy se tak ukazuje jako postupné rozšiřování pojmu racionality, např. přijímání neodůvodněných smělých hypotéz je v novopozitivizmu iracionální, u Poppera základ rozvoje vědy. 

53

jednotlivých vědců … podstatným způsobem ovlivňují vývoj vědy a metodologie vědy musí respektovat a reflektovat tuto skutečnost“ (Demjančuk, 2002, s. 168). (B) na samotné téma paradigmatu se objevuje největší mnoţství kritik, dostaneme se k nim také v rámci druhého problému. Uvedeme námitky tří filosofů. Stephan Toulmin souhlasí se změnou celého obrazu světa při změně paradigmatu, ovšem tato změna se děje postupně, ne naráz. Vědecké revoluce tedy existují spíše ve formě sledu mikrorevolucí, jeţ jsou vlastně běţným přijímáním nového obsahu do vědy, racionálním růstem poznání. Navíc paradigmata jsou navzájem souměřitelná – paradigma je jako brýle, jimiţ vědci vidí svět, a tyto brýle je moţno sundat čili dívat se skrz ně ale i na ně samotné. Tak jsme schopni nezaujatě posuzovat ostatní paradigmata (Kronich, 2008, [online] s.46). Konkrétně je to moţné proto, ţe paradigmata nepředstavují, jak je tomu u Kuhna jakýsi monolit, který je posléze jako celek vystřídán, ale mají své různé kvalitativní dimenze, z nichţ ty hlubší a závaţnější mají kontinuální charakter. Tzv. teoretické principy vědy (jako např. Newtonova gravitace) mohou být nesouměřitelné během vývoje vědy s jinými teoretickými principy a pojmy avšak tzv. disciplinární principy (jeţ např. vytyčují základní intelektuální cíle vědy, charakter obecného předmětu zkoumání dané vědy, obecné poţadavky na teorie jako je plodnost apod.), i kdyţ jsou jen minimálně přejímány, zajišťují základní souměřitelnost odlišných vědeckých pojetí světa i teorií. (Holzbachová, 1996, s. 76-77). Na podobném principu je zaloţena i kritika Larryho Laudana (a také I. Lakatose). Přijetí paradigmatu – jelikoţ přichází emergentně jako blesk z čistého nebe – je podle něj iracionálním jevem i ze samotného sociologického hlediska. Laudan postuluje opět jisté úrovně ve vědě (vědecké justifikaci): faktuální úroveň (empirie, teorie), metodologická úroveň a axiologická úroveň (poznávací cíle, základní hodnoty vědeckého bádání). Kuhnova chyba spočívá v tom, ţe všechny tyto úrovně svazuje do jednoho bloku a automaticky hierarchicky podmiňuje (např. liší-li se vědci ve faktuální úrovni, musí se lišit i na axiologické úrovni). Změna paradigmatu pak znamená souběţnou změnu na všech úrovních, jakýsi holistický skok z něčeho jiného do něčeho opět jiného. Ve skutečnosti, říká Laudan, se všechny úrovně vědy vzájemně podmiňují a ţádná není primární. Jeho „síťový model [vědecké justifikace; jak nazývá svou koncepci] umoţňuje vidět přechod od jednoho paradigmatu k druhému jako postupný“ (a tedy racionální), (Fajkus, 2005, s. 133). „Vědci totiţ vţdy povaţují jednu nebo dvě úrovně za dočasně fixní, aby se mohli racionálně rozhodnout ve třetí oblasti“ (tamtéţ, s. 134).

54

A za třetí „J. Watkins namítá, ţe ve vědě nikdy nedochází k absolutní nadvládě jednoho paradigmatu. Dominantní postavení jednoho paradigmatu v období normální vědy není tak výrazné, aby vyloučilo alternativní pohledy a střetávání odlišných názorů“ (Demjančuk, 2002, s. 166). (2) Druhý problém – diskontinuita poznání plynoucí z nesouměřitelnosti a holismu paradigmat je příčinou problému iracionality. Diskontinuita by znamenala fatální důsledky pro vědu: cesta poznání vede odnikud nikam bez moţnosti blíţit se nějakým způsobem k „jedné“ realitě. Kuhn anticipuje postmodernu, ovšem umoţňuje i jiné interpretace (viz dále), nicméně ve své původní „doslovné“ koncepci je skutečně rozporný. Jak bylo řečeno, paradigmata jsou nesouměřitelná, protoţe nemají ţádný společný základ. Ve zmíněných námitkách bylo často namítáno, ţe v tom nejhlubším základě se jednotlivá paradigmata nemohou takto základně lišit (a kdyţ tak v průběhu dlouhých časových úseků, např. antika x novověk). I samotný Kuhn uvádí něco společného pro paradigmata a to plodnost, snaha vyřešit co nejvíce problémů. Kromě toho však Kuhnův holismus a nesouměřitelnost obsahují mnoho paradoxů a kontradikcí. Např. pokud tvrdíme, ţe jsou paradigmata neporovnatelná, mohli jsme na to přijít jen pomocí srovnání, pochopení jiných paradigmat, coţ je rozpor. Navíc v Kuhnově období vědecké krize probíhá střet různých paradigmat – avšak jakým způsobem by mohla fungovat diskuse, kdyţ jsou paradigmata odlišné uzavřené pohledy na svět? Je tady ještě další argument: Kdyby bylo paradigmatické vidění světa opravdu zcela holistickým, jak by se mohly objevit anomálie? (tedy něco cizího, např. jednoduše – jak uvidíme přes červené brýle něco zeleného?). V důsledku mnoha připomínek pak Kuhn později svou koncepci poněkud mírní a relativizuje. Na závěr úvah o Kuhnově pojetí vědy je třeba říci důleţitou věc. Je jisté, ţe ve své původní příliš „černobílé“ podobě je rozporné, ale podstatné jsou moţnosti, které z něj vyplývají při jeho dalších interpretacích a rozvíjeních. Poukáţeme nakonec na jednu takovou moţnost interpretace. Nejzásadněji působil pojem paradigmatu – ten se často interpretoval jako týkající se vědy jako celku a ne jen jako jednotlivých disciplín (sám Kuhn k tomu zavdal příčinu, mj. kdyţ srovnává vývoj vědy jiţ od antiky – přitom o experimentální vědě nelze mluvit před novověkem). Kuhn upřesňuje pojem paradigmatu jako disciplinární matice. Ta obsahuje (1) explicitní metafyzické prvky: (a) ontologické interpretace (např. otázky „Jaké jsou základní entity, z nichţ se skládá vesmír? Jakým způsobem interagují se smysly a navzájem mezi sebou?“ Jaké otázky lze o nich legitimně poloţit a jaké techniky pouţít při hledání řešení?; 55

Demjančuk, 2002, s. 160), (b) symbolická zobecnění nebo zákony, ale hlavně (2) implicitní metafyziku, „která je obsaţena ve vzorcích řešení problémů a metodách získávání vědeckých výsledků“ (tamt.). Zde Kuhn zdůrazňuje proces vzdělávání, v němţ si student prostřednictvím mnoţství vzorů a příkladů osvojuje základní vědění oboru a skrytě přijímá jeho paradigma. Domníváme se však, ţe překračování pojmu paradigma směrem k jeho širšímu pojetí, je právě to plodné na Kuhnově koncepci. Ukáţeme to na příkladě našich interpretací, které se opírají také o teze Z. Neubauera (In Erban, 2007, [online]). Jsou-li paradigmata odlišné kvalitativní celky pojetí světa, nevyplývá z toho ještě nic negativního pro racionalitu vědy ani pro její diskontinuitu, pojímáme-li paradigmata jaksi umělecky skladebně (např. historické slohy jsou také paradigmata a jejich posloupnost je chápana naopak jako obohacující). Nemusíme hned usuzovat, ţe by sled jednotlivých paradigmat byl nesmyslný a náhodný. Mohou přeci vytvářet racionální řetězce postihující realitu vţdy z jiných úhlů, kaţdé paradigma jaksi jednostranně a dohromady by pak v (dosud neuzavřeném) vývoji poskytovali určitý všestranný obraz reality. Pluralita a relativita pravdy tak nejsou něčím znevaţujícím a bořícím jakékoli úsilí o poznání, nejsou konečným limitem, za nějţ nelze jít dále, ale určitými nástroji postupného vyjevování pravdy. Pod jakýmkoli paradigmatem (myšleno tím „velkým“ – epistéma, i tím „malým“ – „Kuhnovským“) je moţno usilovat o pravdivé poznání, pokud se zároveň s ním připouštějí jeho hranice. To podstatné – tedy určité koherentní spojení (ona relace) mezi nimi pak můţe být nalezeno právě oním upřímným zkoumáním hranic kaţdého (ovšem bez ignorování či přeceňování nějakých paradigmat) a nalezením jejich určité poměrné hierarchie skrz jejich vlastní obsah, konkrétní poznatky. To lze ovšem na základě důvěry, ţe pravda se sama postupně vyjevuje v lidském poznání, na základě smysluplnosti dramatu dějin. Nejzávaţnější překáţkou se ukazuje redukcionismus, snaha ignorovat další paradigmata, přeceňovat to své a nepřijímat skladebnost vysvětlení. To vidíme v současné vědě, která má samozřejmě mnoho „malých“ paradigmat, ale jen jedno „velké“ (jeţ by se dalo nazvat abstraktně/bezsmysluplnostně – materialistickým) a jakákoli odlišná (ačkoli zde jsou) jsou tvrdě potírána. Naše závěrečná úvaha byla sice stručná a neurčitá (neb ţádá více prostoru), podstatné ale bylo poukázat na bohaté moţnosti interpretace Kuhnovy koncepce. 

paradigma se pak blíţí Foucaltovu pojmu epistéma (1966), které se týká kvalitativního celku celé duch. kultury dané doby. Další podobné pojmy: Popperovo předběţné vědění, Sorokinovy soustavy pravdy aj.  např. aristotelsko-středověký geocentrický model a kopernikovsko-novověký model vesmíru jsou slučitelné, neboť první pojímá planety jako duchovní sféry, druhý jako fyzická tělesa.

56

3.2.2

I. Lakatos

Imre Lakatos vypracoval svou koncepci vědy jako pokus skloubit to plodné, co se nacházelo v koncepcích K. R. Poppera (falzifikacionismus, idea tří světů) a T. S. Kuhna (historická koncepce vědy, paradigma). Lakatosova koncepce vědy je zaloţena na pojmech vědecký výzkumný program, vnitřní a vnější historie vědy, sofistikovaná falzifikace aj., jejţ nyní osvětlíme. Svou první vlivnou práci z filosofie vědy začíná kritikou Popperova falzifikacionismu. Stejně jako předtím Kuhn, ukazuje Lakatos na příkladech reálné vědy, ţe jeden z předpokladů principu falzifikace – ţe nově vzniklé teorie, alespoň po určitou dobu neodporují ţádným faktům – vůbec neodpovídá realitě. Ilustruje to na příkladě Newtonovy teorie gravitace: „V době, kdy byla formulovaná, se dostala do ‚oceánu anomálií„ (protipříkladů) a setkala se s odmítavým postojem teorií, zapojených do pozorování, která tyto anomálie potvrzují. Ale newtonovci vytrvale a vynalézavě přeměňují protipříklady v potvrzující příklady odmítáním původních teorií, v jejichţ intencích byly nalezeny fakty odporující těmto teoriím. Současně s tím formulují a řeší dosud neznámé protipříklady. Kaţdou novou obtíţ tedy proměňují ve vítězství vlastního programu“ (Demjančuk, 2002, s. 158). Také další Popperovo tvrzení – ţe jakmile se objeví fakt odporující teorii, teorie je falzifikována – Lakatos vyvrací. Ve vědě se nijak nespěchá s vyvrácením teorie po nalezení anomálií (falzifikátorů). Naopak anomálie většinou (jako u Kuhna) slouţí rozvoji teorie, neboť nutí vědce teorii rozpracovávat, opravovat apod. Je zde samozřejmě i druhý typ anomálií, který nakonec vede k odmítnutí celé teorie, ale ten není aktuálně účinný, protoţe „věda nezná ţádné rozhodující experimenty, které jsou schopny teorii falzifikovat. Označování nějakého experimentu jako rozhodujícího je moţné aţ zpětně, po přijetí nové teorie“ (tamtéţ, s. 159). Lakatos tak zdokonaluje metodologii falzifikace formulováním tzv. sofistikované falzifikace (oproti naivní): teorie je povaţována za vyvrácenou jedině tím, ţe to, co ji vyvrací, zároveň potvrzuje teorii, jenţ ji nahrazuje. Konkrétněji: teorie T1 je falzifikována pokud je vytvořena T2, která: (1.) má větší empirický obsah, predikuje nová fakta, která byla v T1 dokonce zakázaná; (2.) vysvětluje celý nevyvrácený obsah T1; (3.) u které se potvrdily některé její predikce (nové důsledky).



není-li uvedeno jinak, čerpáme z těchto zdrojů: Fajkus, 2005, s. 141-150; Demjančuk, 2002, s. 152-168; Holzbachová, 1996, s. 78  Falsification and the Metodology of Scientific Research Programmes. Vznikla v r. 1969 jako součást sborníku (vydán 1970) z mezinárodního kolokvia v Londýně (1965) věnovaného kritice Kuhnovy koncepce vědy.

57

Nyní se dostáváme k pojetí vývoje ve vědě. Věda se dle Lakatose vyvíjí jako sled navzájem si konkurujících vědeckých výzkumných programů. Jako příklady takových výzkumných programů uvádí např. Newtonovu teorii gravitace či paradoxní programy jako Proutův či Bohrův program. Vědeckým výzkumným programem je tedy proces bádání iniciovaný nějakým konkrétním výchozím výzkumem (teorií), jenţ je pak určitým směrem rozvíjen. Je určitou základní jednotkou vývoje vědy. Vědecký výzkumný program je tvořen dvěmi částmi: „tvrdým jádrem“ a „obalem“. Tvrdé jádro lze připodobnit ke Kuhnovu paradigmatu – je to soubor předpokladů, tvrzení, která určují, co a jak se bude zkoumat a přitom nepodléhají kritice a zdůvodnění. Obal je aktivní, proměnlivá část vědeckých programů – tvoří jej heuristika a pomocné (dílčí) teorie a hypotézy. „Heuristika …je souborem směrnic a návrhů doporučujících určité postupy ve vědeckém výzkumu. (…) pozitivní heuristika se skládá z částečně explicitní mnoţiny předpokladů a představ, které poukazují, jak měnit a rozvíjet falzifikované varianty výzkumného programu…“(Fajkus, 2005, s. 143). S anomáliemi se vypořádávají dílčí pomocné teorie - jsou tak jakýmsi ochranným polem tvrdého jádra programu, protoţe ony se vyměňují v případě nezdaru, nikoli tvrdé jádro. Vývoj vědeckého poznání probíhá ve dvou fázích: 1. proces přechodu od jedněch teorií ke druhým v rámci určitého výzkumného programu; 2. výměna samotného výzkumného programu. Ad 1. „Jde o posloupnost teorií T1, T2,…Tn, z nichţ kaţdá následující vznikla z předcházející tak, ţe k ní byly připojeny nové předpoklady anebo byla sémanticky reinterpretována. Tyto modifikace jsou protiopatřeními vzhledem k dříve zjištěným empirickým anomáliím“ (tamtéţ, s. 144). Motorem evoluce teorií je tedy zmíněná sofistikovaná falzifikace. Posloupnost teorií můţe být dvojího druhu: progresivního a degenerujícího. Jestliţe kaţdá nová teorie obsahuje nové predikce nevyplývající ze své předchůdkyně, jedná se o posloupnost teoreticky progresivní (a v případě empirického potvrzení některých predikcí i o posloupnost empiricky progresivní). Degenerující posloupnost je opakem obou zmíněných. Ad 2. Přechod od jednoho výzkumného programu k druhému má revoluční charakter. Kaţdý program se časem nasytí, ztrácí schopnost předvídat nová fakta, tedy progresivní charakter a je vědci opuštěn. Je nahrazen novým programem s jiným tvrdým jádrem. Oproti Kuhnovi je „vývoj vědy a případná vědecká revoluce … rozfázovaná na několik na sebe pozvolna navazujících etap“ (Holzbachová, 1996, s. 78). Přesto se však Lakatos určitému skoku ve vývoji, který musí být odůvodněn, nevyhne – a zde počínají problémy 58

jeho koncepce, jeţ postupně rozebereme. Nejdřív ale osvětlíme jeho pojem vnitřní a vnější historie vědy. Vývoj vědeckého poznání i se svými přeryvy musí vyhovovat racionální postiţitelnosti. Samotné dějiny vědy, tak jak jsou, nemohou odhalovat zcela racionální vývoj poznání – je třeba je rekonstruovat podle racionálních vědeckých standardů. „„vnitřní historie„ je metodologicky rekonstruovanou skutečnou historií vědy zbavenou všeho nahodilého a nepodstatného“ (Demjančuk, 2002, s. 153). Jedná se o normativní pojetí historie. „Vnější historie vědy“ je pak celá reálná historie vědy včetně působení všech sociálně-psychologických faktorů. Potíţ je v tom, ţe kaţdé pojetí vědy (např. Kuhnovo, Popperovo apod.) má vlastní metodologii, racionalitu a ukazuje tak jiný model racionálního růstu vědeckého poznání neboli jinou „vnitřní historii“. Tzn., pokud existuje více vnitřních historií vědy, opět nemáme ţádné moţnosti racionálně hodnotit vývoj vědy. (Nenašli jsme v ţádné publikaci vysvětlení, jak se s tímto důsledkem, který Lakatos sám formuloval, také vyrovnal). Lakatosova vlastní koncepce vědy, jak ukazuje jiţ v onom rozlišení vnitřní a vnější historie vědy, je ryze internalistická. Samozřejmě uznává nutnost externích podmínek (tj. sociálně-psychologických) pro vývoj vědy (proto má význam i vnější historie vědy, jako prostředek jejich poznání), avšak samotný jejich vliv na vědecké poznání je pouze neţádoucí, karikující. Abychom pochopili proč takto Lakatos uvaţuje, musíme stručně nastínit Popperovu koncepci tří světů, ze které totiţ vycházel (zároveň odhalíme jakým způsobem si Lakatos představuje moţnost racionálního hodnocení vědeckého poznání). Popper rozlišuje v lidském poznávání tři ontologicky různé světy. Svět1 je světem fyzickým (materiálních předmětů), Svět2 světem duševních stavů a svět3 je dle něj „svět porozumění (inteligibility),…svět idejí v objektivním smyslu, …svět moţných objektů myšlení: svět teorií a jejich logických vztahů, svět argumentů a problémových situací samých o sobě“ (Fajkus, 2005, s. 96). Třetí svět – svět našich myšlenek, má tu výhodu, ţe je nesen logickými pravidly, vztahy mezi jeho objekty lze tedy porovnávat touto univerzální racionalitou. Třetí svět je objektivní poznání. Objektivní však není tím, ţe vypovídá něco o faktickém světě (koresponduje s ním), nýbrţ tím, ţe zkrátka sám existuje, ţe existují myšlenky, logika (coby univerzální „duchovní formy“). Tímto se nám vysvětluje ona „propast“ mezi vnitřní historií vědy, které je de facto třetím světem a vnější historií – druhým světem lidské subjektivity. Subjektivní svět můţe 

srov. Kuhnovu koncepci, kde jsou subjektivní faktory pro věd. poznání naopak konstruktivní.

59

pouze skrz sebe umoţňovat „projevení se“ objektivního světa poznání (tím, ţe naším vědomím bádáme), ale nemůţe ho nijak konstituovat, protoţe vědecké poznání je jednoduše z úplně jiného „materiálu“ (logické myšlenky), a je to konzistentní samostatný systém řídící se svými vnitřními pravidly. Nyní poukáţeme na nejčastější námitky a problémy Lakatosovy koncepce vědy. Týkají se dvou okruhů: 1. přechod mezi vědeckými výzkumnými programy (); 2. vymezení vědeckých výzkumných programů (rozlišení mezi výzkumným programem a obecnou teorií, vědou jako celkem aj.). Ad 1.: základní otázkou je jakými kritérii se vědci mají řídit při přechodu k novému programu (aby byla volba racionální)? Nejprve však doplňme některá Lakatosova tvrzení: Zaprvé Lakatos říká, ţe v rozvinuté vědní disciplíně můţe koexistovat několik výzkumných programů v různých fázích svého rozvoje (to lze také vidět v reálné vědě). Zadruhé dějiny vědy nám ukazují mnoho případů, kdy byl původně degenerovaný výzkumný program později „oţiven“ a stal se progresivním. Dále Lakatos tvrdí, ţe výzkumné programy jsou navzájem souměřitelné. Co to vše znamená? V prvé řadě to, ţe Lakatos opět (viz tento trend v dějinách filosofie vědy od Poppera po Feyerabenda aj.) dále rozvolňuje (rozšiřuje) racionalitu vědy: Nepovaţuje za iracionální rozvíjení teorie na inkonzistentním základě (např. Bohrův vědecký program) či teorií rozcházejících se s fakty. Také v případě, ţe i degenerovaný program se časem můţe ukázat plodným, se racionalita ve volbě výzkumných programů rozplývá. To platí i o existenci několika paralelních programů – podle čeho mezi nimi volit, kdyţ i neplodný program se můţe změnit, kdyţ je v praxi těţké racionálně určit, kdy program ztrácí heuristickou sílu apod. Vidíme tedy následující: Lakatos „zachraňuje“ objektivitu, kontinuitu, racionalitu vědeckého poznání tím, ţe ji jaksi uzavírá do nezávislého světa a odděluje ji od všeho ostatního. Ostře řečeno: vědecká praxe můţe být iracionální jak chce, ale vývoj poznání probíhá dál svým imanentním pokrokem. Proto jsou také výzkumné programy navzájem souměřitelné – podle univerzálních logických standardů jako ve třetím světě. Lakatosova koncepce vývoje vědeckého poznání je v podstatě kumulativistická – akorát určitým „sofistikovaným“ způsobem (ne tak „naivní“ jako kumulativismus novopozitivistů). Pouţívá také koncepci růstu poznání pomocí kritéria začlenění (inkorporace), kdy nevysvětlená fakta (anomálie) jedné teorie jsou vysvětlována teorií jinou, přičemţ tedy můţou platit obě. „Lakatosův normativní model podává obraz ideálního vývoje vědy jako

60

autonomního procesu, který probíhá v důsledku imanentních zákonitostí vyjadřovaných absolutními a ahistorickými pravidly vědecké práce“ (Fajkus, 2005, s. 148). Ad 2. Druhá námitka se týká určité vágnosti pojmu vědecký výzkumný program. Existuje mnoho příkladů velmi obecných teorií (např. teorie evoluce, teorie velkého sjednocení), které jsou tak k nerozeznání od tvrdého jádra programu. To by znamenalo, ţe při revoluční změně je prakticky těţké rozeznat, zda se vyměňuje výzkumný program nebo se jedná jen o další následnou teorii v posloupnosti. Také rozlišení iniciátora teorie či metafyzické jádro) výměny by bylo problematické. Dále je tu problém se šíří pojmu výzkumný program – jeho funkčnost velice závisí na tom, jak široce jej pojmeme (srov. stejný problém u paradigmatu). Pojmeme-li ho nejšířeji v tom smyslu, ţe by celá novověká experimentální věda byla jedním vědeckým výzkumným programem, nebyl by zde prakticky ţádný posun, revoluce. Všechny vědecké disciplíny stojí na shodných obecných kognitivních hodnotách a cílech. Jedinou revolucí (a to zajisté platí) by byl samotný vznik novověké vědy. Pokud se uvádí jako příklad změny v obecném kognitivním jádru vědy (co se týče chemie) přechod od perfekcionismu (snaha dovést hmotu k dokonalosti – alchymie) ke kompozicionalismu (snaha vysvětlovat vlastnosti látek poukazem na jejich chemické sloţení), je to opět jen příklad revolučního vniku experimentální vědy v 17. stol.; podobné zvraty se od té doby neudály. U Lakatosova pojmu výzkumných programů se také vnucuje otázka, zda zkrátka historicky vzniklé výzkumné programy jen nekopírují tématickou (obsahovou) strukturu vědy (příp. reality). V takovém případě by tento pojem vcelku ztratil smysl – přechod od jednoho výzkumného programu k druhému by byl jen „otevřením“ nového úseku reality pro vědu. Ani Lakatos nevyřešil otázku racionality vývoje vědy. Vytvořil pojmy pro přesnější postiţení vědy v dualitě jejích vnitřních a vnějších sloţek; v podstatě ještě vyostřil onu filosofickou záhadu. Je však zastáncem – jako většina současných filosofů vědy – proudu rozšiřování vědecké racionality (tzv. hypotetické racionality), coţ znamená, ţe zatím kaţdá aktuálně formulovaná racionalita je „provizorní“, nicméně někdy v budoucnu můţe filosofická reflexe dosáhnout komplexnějšího modelu fungování reálné vědy (jeţ se však zase dále rozšiřuje; je tedy vţdy jaksi o krok napřed). Jeho myšlenky jsou stále inspirativní, o čemţ svědčí současné publikace jemu věnované, a to nejen v anglicky hovořícím světě, ale i u nás.

61

3.2.3

P. K. Feyerabend

Feyerabendem začíná nejradikálnější kritika vědy ze strany filosofie vědy. Spolu s M. Polanyim a T. S. Kuhnem je hranicí obratu v pojetí vědy, o němţ byla jiţ řeč. Při vyloţení Feyerabendova koncepce vědy musíme postupovat trochu odlišně neţ doposud. Jeho pojetí je tak radikální, ţe vede k očividným absurditám, jimiţ se samo jaksi zruší. Takto jej tedy pojímat by bylo nekonstruktivní – vyhneme se proto neplodnému kritizování či odhalování rozporů (jak to např. činí v příslušné kapitole B. Fajkus) a zaměříme se spíš na pozitivní význam Feyerabendových tezí a interpretujeme jeho filosofii v tom smyslu, ţe ani on – právě proto jak brojil proti útlaku a dogmatismu ve vědě – nepojímá své teze jako dogmata, ale řekněme jako určitou kritiku a výzvu k reformě, která nutně musí být vyslovena radikálně, do extrémů a s nadsázkou. Nejprve jen jednoduše k obecnému pojetí vědy tak, jak je načrtnuto v jeho konceptu tzv. epistemologického anarchismu. Termín anarchie v protikladu k hierarchii označuje takový systém vztahů, v němţ není nadřazenosti a podřazenosti. Feyerabend touto koncepcí obhajuje jakési zrovnoprávnění všech druhů poznání. Věda nemá monopol na vědění, stejné „práva“, jimţ se těší věda, by měli mít i ostatní druhy poznání, jako mytologie, náboţenské pravdy, okultismus atd. Odstraňuje vlastně problém demarkace – neexistuje rozlišování myšlenek, koncepcí a poznání na vědecké a nevědecké (příp. mimovědecké). Ve vědě nejsou a nesmí být ţádné univerzální pravidla, standardy, principy, postupy (tj. racionalita), zákazy a omezení (viz dále – metodologický pluralismus). Jeho útok na vědu však nemusí být vnímán destruktivně. V novověké a moderní tradici se příliš nekriticky ustálilo spojení: věda = vědění. Feyerabendova teze však nemusí být interpretována jako útok na vědění samotné. Vědění zůstává nadřazeno tušení, domněnce, spekulaci, omylu apod., i kdyţ hovoří o stejné hodnotě dejme tomu věštění z kávové sedliny ve srovnání s vědeckým experimentem. Je to spíš poukaz na to, ţe pravda se můţe ukrývat všude a ţe by se věda neměla apriori omezovat v moţnostech jejího hledání. Je to téţ kritika vědy, která při zkoumání světa nevychází z celého člověka. Cílem Feyerabendova kritiky není destrukce poznání ani vědy, ale naopak jejich růst a svobodný rozvoj.



v této subkapitole vycházíme z těchto zdrojů: Demjančuk, 2002, s. 188-211; Fajkus, 2005, s. 195-210; Holzbachová, 1996, s. 78-81; Preston, 2009, [online]  termínem epistemologický myslí Feyerabend týkající se teorie poznání, tzn. v naší terminologii by byl vhodnější výraz gnozeologický. Taktéţ pojem anarchismus by bylo moţno nahradit pojmem liberalismus.

62

Sledujme nyní cestu, jak se Feyerabend ke svým radikálním vývodům dostal. Na začátku je nutno uvést poznámku, ţe přitom nikdo z filosofů vědy nepochybuje o jeho kompetenci k filosofické kritice, neboť dosáhl kvalitního vzdělání jak na poli fyziky, tak filosofie, ale vychází téţ obšírných historických materiálů, působil téţ jako divadelní autor apod. Jeho filosofické stanovisko de facto stojí na základní tezi, která tvoří i jádro vší postpozitivistické filosofie vědy a kterou formuloval jiţ K. R. Popper (ačkoli z ní nevyvodil tak radikální závěry jako filosofové socio-historického obratu): význam pozorovaného je určen teorií, kterou jej vysvětlujeme. Význam všech termínů závisí na teoretickém kontextu, v němţ se vyskytují, termíny oddělené od teoretického systému nevypovídají o ničem, posuzovat lze teorii jako celek nikoli zvlášť jednotlivé termíny. Čili: „Všechna fakta jsou teoretická…, všechny termíny jsou ‚teoretické„ a nikoli pouze naplněné teorií“(Fajkus, 2005, s. 196). Feyerabend to vyjádřil v článku z r. 1960 pojednávajícím o tom, zda existují teoretické entity argumentem, ţe vlastně neexistuje problém teoretických entit, protoţe všechny entity jsou hypotetické (teoretické). Feyerabend pak nově pojímá i samotný pojem teorie. To, co Kuhn nazývá paradigmatem v teoriích, Lakatos, vědeckým výzkumným programem obsahujícím různé teorie atd., nazývá Feyerabend jiţ rovnou teorií: „Pokud mluvím o teoriích, mám na mysli pohled na svět jako celek, který se týká všeho, co existuje“ (cit. dle Demjančuk, 2002, s. 203). Tzn., ţe jiţ vůbec nerozlišuje nejen tradiční a pozitivistický protiklad teorie a empirie, ale ani postpozitivistickou „dialektiku“ empirického uvnitř teoretického, nýbrţ vytváří určitou jednotu všeho vědění, zaloţeném na teorii. U Kuhna je sice empirično v „zajetí“ teoretična, je však ještě schopno vyvolat změnu teoretična (paradigmatu) díky krizi (empirickým anomáliím). Empirično je infiltrováno teoretičnem, ale stále je mu přisuzována určitá byť problematická autonomie a tedy schopnost ovlivnit, tvořit teoretično. U Feyerabenda nemá empirično jiţ ţádný význam a je zcela rozpuštěno v teoretičnu. Mluví dokonce o „parazitním statusu pozorování“. Nyní charakterizujeme metodologické teze. Svou koncepci shrnuje Feyerabend pod pojem metodologický pluralismus (jako protiklad k obecné snaze filosofie vědy vytvořit metodologický monismus). Jeho metodologie je přizpůsobena jeho obecnému obrazu vědy (poznání), která má být hlavně co nejbohatší a proto prosta omezení. Proto mluví o 

tímto tvrzením, ještě cele pod vlivem Poppera oponuje pozitivistům v r. 1958 (Preston, 2009, [online]) samozřejmě, ţe Feyerabend nepopírá existenci empirického a stále je moţno ho i v teoretičnu rozlišovat (ovšem opět v daném kontextu), avšak zcela mizí jeho role v poznávacím procesu (čili mizí nejen verifikačně /falzifikační funkce ale veškerá výzkumná funkce - není třeba tvořit teorie na základě jakékoli interakce s empirickou realitou) 

63

oportunismu jako základní metodologické „zásadě“ vědy. Pluralizmus alternativních teorií ve vědě obhajuje jiţ prostou metodologickou nutností: Jelikoţ vţdy existují experimenty aj., které odporují dané teorii (čímţ mj. umoţňují její rozvoj) je nasnadě otázka jak to, ţe jsou tyto alternativní experimenty aj. vůbec moţné? Odpovědí je, ţe jsou moţné proto, ţe vţdy existuje i alternativní teorie, jíţ jsou tyto experimenty naopak potvrzením. Tzn. ve všech oblastech zkoumání světa je pluralita alternativních teorií vůbec základní podmínkou pro jakékoli bádání. To souvisí s další základní metodologickou „zásadou“: tzv. proliferací. Podle ní je nutné stále rozpracovávat alternativy ke všem teoriím, explanacím apod., neustále rozmnoţovat teoretický arzenál vědy. Tvorba alternativ je nutná i k teoriím, které jsou všeobecně přijímané a potvrzené. Proliferace má chránit vědu proti dogmatizmům, ustrnutí ve vývoji, „explanačním monopolům“, tvorbě ad hoc hypotéz aj. a napomáhat rozvíjení nových teoretických i empirických postupů a vůbec vývoji poznání (viz dále). Navíc kritika (posouzení) daných teorií je moţná jen z hlediska alternativních, konkurenčních teorií. Aby se však věda zcela nerozpustila v záplavě kritik (skrz mnoţství alternativ) a aby byla vůbec prakticky moţná, musí se vědci řídit i principem tzv. tvrdošíjnosti (tenacity), tj. cílevědomě a tvrdošíjně obhajovat své pozice a rozpracovávat své teorie i pod palbou oponentů. Kaţdý vědec musí být revolucionář i konzervativec zároveň, coţ se nevylučuje. Celou metodologickou tezi Feyerabenda je moţné zastřešit jeho proslulou zásadou „anything goes“ (vše je dovoleno). Pokud budeme apriori stavět před sebe nějaké omezení týkající se toho, co a jak zkoumat, nikdy nevyuţijeme všech moţností poznání. Není ani moţné stanovit určitá obecná pravidla, neboť kaţdý výzkum je specifický a ţádá si metody ušité na míru – jak říká Feyerabend: „Nenamítám proti pravidlům, standardům, argumentům (…) Namítám proti pravidlům, standardům, argumentům, které jsou obecné a nezávislé na

situaci, v níţ jsou uţívány“ (cit. dle

Demjančuk, 2002, s. 209-210). Na obšírném historickém materiálu Feyerabend ukazuje, ţe kaţdé metodologické pravidlo se v určité situaci porušovalo (a bylo to ku prospěchu dnešního poznání). Nyní k pojetí růstu poznání. Paralelní střetávání mnoha hledisek, konflikt alternativních teorií vznikajících proliferací je hybnou silou vývoje vědy. Podle čeho se však v tomto vývoji orientovat a jak zdůvodnit přechod od jedné teorie ke druhé? Tyto „tradiční“ postpozitivistický otázky u Feyerabenda celkem ztrácí smysl, ale přesto na ně lze odpovědět. 

biolog. termín, zn. bujení, rychlé mnoţení (týká se např. buněk při embryo. růstu, hojení ran, krvetvorbě)

64

Feyerabend je prvním, kdo pouţívá důleţitý pojem nesouměřitelnosti, který vyplývá mj. jiţ z jeho tezí o teoriích. Nelze tedy mluvit o kontinuitě, kumulaci poznání, všechno poznání je jedinečné, nesrovnatelné, není všeobecně platné (mj. nelze ani rozlišovat vědecké/nevědecké, viz výše). Ihned se vynoří otázka, která je asi nejzásadnější pro kritiku Feyerabenda – k čemu je svoboda, pluralita poznání, kdyţ tedy nevím co je skutečně jisté a všeobecné? Jelikoţ nevíme co je skutečně pravdivé (vše je teoretické), je nutné ponechat na kaţdém, aby si to zvolil, jednal podle toho. Různé pravdy ve světě fungují a lidé v nich ţijí. Ona návaznost poznání a tedy jeho jistá jednota není přece jen nezjistitelná a nemoţná. Na půdě vědy nenajdeme ţádnou normu návaznosti. Jinak by tomu bylo, pokud bychom vycházeli z člověka jako celistvé bytosti. „Chceme-li hodnotit vývoj vědeckého poznání, musíme se obrátit ke studiu toho, jak se mění člověk a jeho myšlení“ (Demjančuk, 2002, s. 198). Určitá „historie myšlení a jednání“ je schopna postihnout spojitost vývoje poznání a daná pluralita teorií se nebude jevit čistě náhodná a svévolná (i kdyţ autor upozorňuje na fakt, ţe v rozhodování o teoriích, při vědeckých sporech apod. často rozhodují takové faktory jako zesměšňování protivníka, psychický nátlak, předsudky, propaganda, politika). Feyerabendovy filosofické teze mají i své prakticko-společensko-kulturní důsledky. Explicitně se jimi zabývá např. ve své práci „Věda ve svobodné společnosti“ (1978). Svoboda poznání se projevuje v jeho poţadavku „odluky vědy od státu“ (jak je tomu u církve). Věda nemůţe být občanům vnucována. Dominantního postavení ve společnosti dosahuje především vzděláním. „svobodný rozvoj schopností jednotlivců nebude moţný do té doby, dokud bude lidské poznání násilně vtěsnáváno do úzkého rámce současné vědy a logiky“ (Demjančuk, 2002, s. 209). Kaţdý má „právo být vzděláván v myšlenkovém systému, který si vybere“ – Feyerabend např. vznáší „poţadavek, aby si daňoví poplatníci mohli za své peníze sami rozhodovat např. o tom, co se bude přednášet na univerzitách“ (Holzbachová, 1996, s. 79). Občané musí mít právo věřit i nevěřit vědeckým poznatkům (coţ opravdu není zatím nikde právně zaručeno, viz např. povinné očkování apod.). Svým poţadavkem svobody v poznávání (do duchovní činnosti, jímţ poznání je bezesporu plná svoboda patří) a neochuzování se o podněty z toho plynoucí, zajisté patří Feyerabend mezi velmi inspirativní myslitele (i se všemi problémy, jeţ z jeho idejí vyvěrají), jehoţ myšlenky jsou dodnes právě v praxi málo vyuţité.



pouţil ho v pojednání „Explanation, Reduction, and Empiricism” z r. 1962, tedy ve stejném roce kdy vyšla kniha T. S. Kuhna, v níţ je pojem také pouţíván. Ačkoli Feyerabend znal Kuhnovu práci ve formě konceptu jiţ v r. 1960, jeho ovlivnění je nepravděpodobné; jiţ z r. 1952 je doloţeno, ţe mluvil o ideji v podobném duchu (srovnej Preston, 2009, [online])

65

3.2.4

Sociologismus

V této subkapitole se budeme zabývat filosofickými tezemi, jeţ vyplývají nebo je přímo formulují některé školy sociologie vědy v rámci tzv. sociologického obratu ve filosofii vědy od 60. let 20. stol. Termínem sociologismus v kontextu filosofie vědy zde míníme filosofické teze a přístup, jeţ víceméně všechny poznávací problémy, všechny epistemologické a potaţmo metodologické hodnoty ve vědě (pravdivost, reference k realitě, experiment atd.) odvozují z vědy samotné čili z vědy jako specifické lidské činnosti. Filosofie vědy řeší problém jak formálně pojmout vědu, aby nejlépe poznávala svět. Sociologismus se de facto vůbec nezabývá otázkami filosofie vědy, a proto přirozeně ve filosofii vědy sám o sobě jako nějaký proud neexistuje (nemůţe existovat). Máme zde tedy empirické generalizace či dokonce zákony formulované výzkumem reálné vědecké praxe, jeţ se obsahově týkají témat filosofie vědy (např. povaha faktů). Samotná sociologie vědy je filosoficky nemůţe rozpracovávat. Aţ v rámci filosofie vědy tyto generalizace získávají epistemologický charakter, jenţe právě tím, ţe původně zcela abstrahují od epistemologických dimenzí vědy, je nelze jinak neţ odmítnout (kritizovat) a vzniká ona paradoxní situace, jeţ se k pojmu sociologismus v reflexi vědy pojí. Přesto budeme zde nazývat sociologismem určitý přístup a z něho plynoucí filosofické teze, které představují specifický obraz či pojetí vědy (i kdyţ je problematické je někam zařadit). Sociologie vědy je záleţitostí 20. stol. „…sociologie vědy aţ do [tzn. z velké části včetně] K. Mannheima, E. Durkheima, a R. K. Mertona povaţuje exaktní vědy (fyziku, chemii, biologii) za autonomní. Sociální determinace se v této oblasti údajně projevuje formou rušivých vlivů v interpretaci fakt a sociologická analýza spočívá v odhalování chybných závěrů z fakt. [Jejím] druhým úkolem…je analýza sociálních podmínek vzniku nových objevů. Podle této koncepce výběr fakt můţe být sociálně podmíněn, samotná fakta nikoli. Teprve Kuhn ve své struktuře vědeckých revolucí formuluje myšlenku, ţe rozhodující pro vítězství nového paradigmatu ve vědě a tím pro výběr a interpretaci fakt je jeho přijetí vědeckou komunitou“ (aniţ toto přijetí blíţe vysvětlil), (Fajkus, 2005, s. 213). V 60. a především v 70. letech pak nastává samotný sociologický obrat – spíše neţ ve filosofii vědy je přesnější říci v sociologii vědy s důsledky pro filosofii vědy. Sociologický obrat bezprostředně nenavazuje na Kuhna (který vychází z historie vědy), ale pramení spíše ve 

Naše zdroje: Fajkus, 2005, s. 185-187, 211-223, 245; Sardar, 2001, s. 40-45; Konopásek, 2001, [online] “ Jeden ze zakladatelů sociologie vědění 20. léta; poznání přírodních věd však z předmětu sociologie vědění vyloučil“ (Konopásek, 2001, [online]) 

66

vývoji samotné sociologické disciplíny a v obecném „duchu doby“. To vše je pak součástí širšího „obratu“, který bychom napříč různými filosofickými i vědeckými disciplínami mohli nazvat „obratem k člověku“. Sociologický obrat a jeho sociologismus vědy lze shrnout do těchto principů: (a) sociologický naturalismus. Obecně termín naturalismus (v protikladu k racionalismu, příp. idealismu apod.) v epistemologické oblasti znamená zhruba: Poznání (poznatky) se dá redukovat (vyvodit z) na samotný poznávací proces. Neboli, ţe „…empirické poznání kauzálních vztahů mezi organismem a prostředím [je] dostatečné pro poznání vztahu mezi našimi míněními a realitou“ (Kol., 2002, s. 284). V případě sociologického naturalismu to znamená, ţe produkty vědy (poznatky) jsou pojímány jako kterékoli jiné artefakty (tj. výtvory člověka jako např. umělecké díla) a jsou tvořeny sociální realitou v sociálních vztazích. Věda je tak vlastně čistá konvence a dá se přirovnat k např. právnímu systému. (b) epistémický relativismus. Vychází ze silné verze Quine-Duhemovy teze (tj. vztah teorie k empirii je de facto libovolný) a metodologické symetrie (viz dále). V případě sociologismu to znamená, ţe veškerá tvorba teorií (především jejich justifikace, přijetí) je podmíněná sociální realitou. Rozhodujícím faktorem pro přijetí poznatků (teorie) je sociální kompetence vědců. Oba pojmy (a) a (b) spolu těsně souvisí a jsou součástí sebe navzájem; rozdíl se dá vyjádřit asi tak, ţe (a) je fundamentálnější – týká se vysvětlení poznání jako takového, je základním kamenem sociologismu, kdeţto (b) je svou účinností uţší pojem, který se týká jiţ konkrétního poznání (tj. vědeckých teorií). (c) sociální konstruktivismus. (analogicky téţ konstruktivistický antirealismus [instrumentalismus]). Tento pojem je opět uţší specifikací obou předchozích a týká se samotných

vlastností

vědeckých

teorií.

Protiklad

realismu

a

antirealismu

(instrumentalismu) je zaloţen na reprezentativnosti teorií. Realizmus předpokládá, ţe většina prvků, obsahu teorie (např. teoretické entity) „venku“ v reálném světě skutečně existují, ţe tedy teorie vypovídá o realitě. „Proti tomu antirealismus vychází z toho, ţe teorie jsou přijímány pro své nereprezentativní hodnoty, jako je efektivita řešení problémů, nebo velmi omezené reprezentativní vlastnosti, jako je princip zachování jevů“ (Fajkus, 

reprezentuje např.: tzv. silný program sociologie vědění Edinburghské školy (D. Bloor, aj.); Bathská škola program empirického relativismu (H. Collins, T. Pitch); škola laboratorní etnografie (B. Latour, S. Woolgar, K. Knorr-Cetina); etnometodologie (H. Garfinkel); dále i feministická vědní studia (D. Haraway) aj.  pojem sociální konstrukce se poprvé objevil r. 1966 v publikaci The Social Construction of Reality od P. Bergera a T. Luckmanna. Týkal se však sociální reality, nikoli přírodní. Realita vzniklá sociální konstrukcí jako např. pravidla šachů, hodnota měny má svou objektivní existenci (tj. nezávislou na konkrétních lidech), ale ontologicky se liší od „hrubých faktů“ jako výška Sněţky atd. (Srovnej Sarkar, Pfeifer, 2006, s. 774-5)

67

2005, s. 187). Teorie jsou pouhé nástroje (instrumenty) pro poznání a práci se světem. „Instrumentalista tvrdí, ţe cílem vědy není odpovědět na otázky, co probíhá v realitě, a proto odmítá ontologický statut teoretických entit, které právě takovou hlubokou strukturu popisují. Jde pouze o koordinaci zjevných fenoménů a nikoli o skrytou realitu. Teoretické entity jsou pouze ‚uţitečnými fikcemi„ (podobně jako ‚rovník„), které vedou k pozitivním výsledkům“ (tamtéţ, s. 245). Sociální konstruktivismus tvrdí, ţe „fakta“ (tedy i objekty ve světě) se doslova tvoří ve výzkumné praxi. V kombinaci s předchozími principy je pak konstruktivismus určitým extrémním antirealismem, neboť i ony „nereprezentativní hodnoty“ teorií ztrácejí smysl, neboť mají význam jen v rámci vědy (jen pro a soupeřící sociální skupiny ve vědě samotné). K sociální konstrukci faktů se ještě dostaneme. (d) metodologická symetrie a jiné přístupy. Symetrie v metodologii znamená, ţe nerozlišujeme špatnou a dobrou metodologii v získávání poznatků. Ale metodologická symetrie není myšlena jako nějaký zvláštní filosofický princip v metodologii, ale jako konkrétní přístup k metodám vědy. Jeden z cílů Silného programu D. Bloora to vyjadřuje: „Sociologie vědy má být symetrická: nemá se zdráhat vysvětlovat pravdu i omyly ve vědě stejným typem příčin; s pravdou i s omyly má zacházet stejně“ (Konopásek, 2001, [online]). „Neměli bychom například pouţívat sociologický důvod pro vysvětlení ‚falešné„ víry a racionalistický důvod pro vysvětlení ‚pravdivé„ víry“ (Sardar, s. 43). Sociologii vědy tedy nezajímá, zda je metoda, skrz níţ vědci došli k poznatku správná či nikoli, zajímá je, jak konkrétně k němu dospěli. Metoda není tedy nějakým principem, ale konkrétním jevem; je zkoumána jako konkrétní příčina vzniku daného poznatku a ne jako něco co mu dává „jen“ hodnotu (pravdivost apod.). (e) soběstačnost sociologismu. Sociologický přístup k poznání a vědě je plně samostatný, nepotřebuje se odvolávat na jiné neţ sociální faktory při vysvětlení. „Jakmile bude poskytnuta úplná sociologická explanace vědeckých výsledků a praktik, pak uţ nezbude nic, co by mělo epistemologický význam (co by muselo být vysvětlováno odkazem na ‚důvody„ vědců nebo na jejich kauzální interakci s objekty, které studují)“ (Fajkus, s. 215). „Místo epistemologie nastupuje sociální konstruktivismus, místo reference sociální praktiky vyjednávání a přesvědčování“ (tamtéţ). Ještě před formulací námitek vůči sociologismu poněkud specifikujeme sociální konstruktivismus (jako „nejpalčivější“ a nejzřejmější z principů, neboť je nejkonkrétnější). Provedeme to na jednom konkrétním příkladě: „Nejslavnější konstruktivistickou studií je nepochybně Laboratory Life: Social Construction of Scientific Facts (1979) od B. Latoura 68

a S. Woolgara. Tato…dvojice sociologů zkoumala podrobně historii jediného faktu: existenci faktoru uvolňujícího thyrotropin, nebo krátce TRF(H)“ (Sardar, s. 40-41). Další konkrétní líčení „příběhu“ tohoto faktu, které je důleţité pro pochopení následujícího principu konstruktivismu, přesouvám do poznámek pod čarou. Sardar vyvozuje: „A nevyhnutelný závěr zní: realita je nepouţitelná pro vysvětlení, proč se konstatování stává faktem, neboť teprve poté, co byl konstruován fakt, lze obdrţet účinek na realitu“ (Sardar, s. 42). Přirozeně je to poněkud silné tvrzení, nicméně výstiţně popisuje princip sociálního konstruktivismu (hojně aplikova(tel)ného např. na mediální komunikaci). Druhou část tvrzení lze pojmout jako určité konkretizování „klasického“ Kuhnovského „konce čistých fakt“, v němţ také paradigma napřed vymezuje (tedy ne přímo konstruuje) relevanci a podobu faktů. Je však rozdíl mezi tím zda sociálno fakta podmiňuje nebo je zcela vytváří. Přecházíme tak ke kritickým námitkám vůči sociologismu: Woolgar a Latour představují konstruktivismus dovedený ad absurdum, jenţ je ve svých závěrech brán spíše jako kritika, demytizace vědy apod. Konstruktivismus zde představuje extrémní paradoxní externalismus co se týče faktorů ovlivňujících poznávací činnost vědy, který obsahuje logický rozpor a sám sebe vyvrací. Takto tedy vypadá nejčastější námitka: Jako konstruktivista chci vysvětlit vědu jako takovou (tj. vč. jejích poznatků) ze samotného jednání vědců. Zkoumám tedy i to, jak vědci své jednání zdůvodňují. Vědci se však při zdůvodňování svého jednání na něco odvolávají – na realitu (tj. něco co oni sami netvoří). Chci-li tedy vysvětlit jejich jednání (a tedy vědu) musím vysvětlit to, na co se odvolávají – realitu (a to i přesto, kdybych tvrdil, ţe se na ni odvolávat není moţné). Vidíme tedy, ţe není moţné vysvětlit vědu (tj. poznatky) aniţ bychom nevysvětlili realitu (tzn. získali poznatky). Poznání lze ospravedlnit jedině poznáním (nikoli jednáním aj.). V tom tkví také paradox vědy o vědě. 

„TRF(H) se poprvé objevil v r. 1962 v tvrzení, ţe ‚mozek řídí vylučovaní thyrotropinu„ a stal se přijatým faktem v r.1969, kdy bylo potvrzeno, ţe ‚TRF(H) je Pyro-Glu-His-Pro-NH2„. Latour a Woolgar tvrdí, ţe TRF (H) má význam a smysl podle kontextu (…): Má odlišný smysl pro lékaře, pro endokrinology, pro badatele a postgraduální studenty, kteří ho pouţívají…při přípravě biologických vzorků, pro skupinu specialistů, kteří strávili celý profesionální ţivot jeho studiem (…). Ale mimo toto prostředí TRH neexistuje. Historie TRH zachycuje různé hodnoty a volby, vč. financování projektu a kritických okamţiků…, kdy měl být přerušen; volbu strategie související s rozhodnutím zjistit chemickou strukturu; aplikaci 14 kritérií …neţ bylo moţné přijmout existenci nového uvolňujícího faktoru; osobnosti dvou konkurenčních skupin, spor o jejich prioritu; spor o jméno substance (TRF či TRH); pochybnosti o peptidovém charakteru TRF; …pouţití spektrometrie hmoty, která…ukončila spor. Ale znamená tohle všechno, ţe neexistuje ţádné ‚skutečné TRF„…bez ohledu na to, jak je proces objevení společensky konstruován?Latour a Woolgar zdůrazňují, ţe přeměna tvrzení na fakt je reverzibilní: realita můţe být i dekonstruována. TRF se můţe ještě ukázat jako artefakt. Např. zatím nebyly prezentovány argumenty…ţe TRF je přítomno v těle… ve ‟fyziologicky významném mnoţství„. Ačkoli platí, ţe syntetický Pyro-Glu-His-Pro-NH2 je aktivní ve vzorcích, nebylo zatím moţné ho měřit v těle. [To]…se aţ dosud přičítalo necitlivosti vzorků spíše neţ moţnosti, ţe TRF je artefakt. Ale nějaká drobná změna v kontextu můţe ještě přispět k …[jiné] interpretaci a uskutečnění oné druhé moţnosti“ (Sardar, s. 41-42).

69

Druhá námitka staví na soběstačnosti při vysvětlení vědy a na kombinaci principů (a) a (b). Sociologie vědy je také vědou a proto by měla svá tvrzení aplikovat i sama na sebe. Pokud by chtěla vysvětlit vědecké výsledky, muselo by to být vysvětlení skutečně jím odpovídající a jednoznačné. Pokud však stojí při vysvětlení na epistémickém relativismu není moţné toho docílit. Stejně tak by bylo toto vysvětlení jen konstruktem, artefaktem. Sociologismus sám sebe vyvrací. Kromě toho „není schopen vysvětlit běţný úspěch vědy a na ní zaloţené technologie uplatňující se v podstatě od 17. stol.“ (Fajkus, 2005, s. 185). Aj. Pozitivní stránkou sociologického obratu je jeho přispění k přijetí společenských věd do rámce filosofie vědy a překonání demarkace přírodních a společenských věd, jenţ je dnes stále aktuálnější (tato otázka by si ţádala samostatnou analýzu, spokojíme se jen s poukazem na tuto problematiku). Fajkus (s. 218-219.) např. uvádí tři rozlišující kritéria obou typů věd, jejţ se stále více relativizují: úloha subjektu, experiment, predikce. „Původní dichotomické rozlišení přírodních a sociálních věd se tak stává minulostí a do povědomí vědců se stále více dostává myšlenka, ţe příroda, stejně jako sociální realita, jsou oblasti proměnlivé, spontánní a tvůrčí, které vyţadují nové metody pro jejich uchopení poznávací aktivitou“ (tamtéţ, s. 219). Úloha sociologie vědy nadále spočívá v analýze sociálních podmínek vědecké činnosti (např. je jasné, ţe „proces poznání je infiltrován různými mocenskými zájmy a nepočítat s nimi by bylo nerealistické. Věda bez vědní politiky je v současné společnosti nereálnou abstrakcí“ [tamtéţ, s. 213]. Jde však o to, jak tento fakt, přeměnit v pozitivum). Je však rozdíl v popisu vědecké situace (u něhoţ je opravdu ţádoucí odhlédnout od všech epistémických dimenzí) a ve vysvětlování vědy z těchto situací. V tom zašel sociologismus do jednostrannosti a opět ukázal, ţe jakýkoli redukcionismus v poznání není moţný.



1. Úloha badatele. Klasicky: pozorovatel v přír. vědách neovlivňuje pozorování, v soc. vědách je naopak součástí zkoumané reality – metody i poznatky jsou více subjektivní, dochází se k pluralitě závěrů a vysvětlení. Současně: v přír. vědách ve všech oblastech je nutné zahrnovat člověka a jeho aktivity do zkoumání přír. reality (princip neurčitosti v mikrosvětě, antropický princip v makrosvětě, rostoucí vliv člověka na přír. prostředí aj.). Navíc filosoficky překonán mýtus daného – závislost interpretace přírody na člověku atd. 2. Experiment. Klasicky: v přír. vědách je hlavní metodou výzkumu, v soc. vědách je jeho pouţití velmi omezené a zprostředkované. Současně: „v řadě přír. věd. disciplín (kosmologie, fyz. antropologie, evoluční biologie) se jeho uplatnění minimalizuje na zprostředkované formy nebo i zcela vylučuje a nahrazuje širokou paletou dostupných pozorování – podobně jako v soc. vědách“ (Fajkus, s. 219). Navíc vzrůstá uplatnění počítačové simulace, jeţ můţe umoţnit i urč. „sociální experimenty“. 3. Predikce. „Kritérium, které bylo spojeno s předvídáním, se rovněţ relativizuje tím, ţe se v přír. vědách akceptují i neprediktivní teorie (evoluce), anebo se predikabilita stává problematickou (nelineární systémy, deterministický chaos)“ (tamtéţ).

70

3.2.5

Novější přístupy ve filosofii vědy

3.2.5.1 T. Nickles T. Nickles obohatil filosofii vědy o pojem bootstrapová vědecká justifikace. Obecný charakter vědeckého zdůvodnění je klíčovým faktorem ovlivňující charakter vědy, neboť „nastavuje“ určitým způsobem celou metodologii. Nicklesovo východisko: Filosofové vědy tradičně přeceňují gnozeologické aspekty vědeckých výsledků (pravdivost, stupeň potvrzení…), přitom to podstatné na vědecké činnosti je spíše řešení problémů neţ stanovení pravdy. Pro metodologii jsou stejně důleţité efektivnost, ekonomičnost jako pravda – za bezprostřední cíl zkoumání bychom měli přijmout spíše řešený problém a spolehlivý, fungující výsledek neţ ověřitelně pravdivý výsledek. „Poţadavek, ţe výsledky mají být pravdivé nepřináší ţádný dodatečný poţadavek na řešení problému“ (Nickles, citace dle Fajkus, 2005, s. 168). Metodologie má být tedy praktická a konkrétně přizpůsobená tomu, čeho chceme dosáhnout: nejde o to stanovit obecná pravidla metodologie, ale na základě zkoumání praxe vědců (co jsou a jak se vytvářejí problémy, co se osvědčuje při řešení atd.) pomáhat větší efektivitě vědy, výzkumem jejich strategií (jde tedy o to vytvořit určitou „metodologickou“ heuristiku). Toto pojetí metodologie však naráţí na zásadní námitku tzv. bludného kruhu: není moţné zdůvodnit poznatky (empirii) sebou samými; vţdy se tak musí dít přes metodu, jíţ jsme je získali. Není moţné poznatkem ospravedlňovat metodu, skrz níţ jsme k němu přišli, ale vţdy naopak. Bludný kruh však vychází z toho, ţe justifikaci pojímáme lineárně (či téţ úrovňově, fundamentálně apod.). Pokud uznáme, ţe neexistuje takový lineární gnozeologický pořádek, „který jednoznačně určuje, co je justifikátorem a co je nutno ve vědě justifikovat“ (tamtéţ, s. 172), pak jiţ pro nás námitka bludného kruhu neplatí (s odmítnutím mýtu daného, s neúspěchem metodologického monismu, s realitou vědecké praxe aj. je moţno říct, ţe se na tom de facto filosofie i věda shodují). A na tomto pak Nickles rozvíjí svou bootstrapovou teorii. „Podle Nicklese nelze popírat, ţe běţné formy usuzování kruhem zůstávají bludné“, ovšem chceme-li proti tradiční linearitě postavit alternativní model, „pak musíme připustit moţnost tzv. výhodného kruhu“ (tamtéţ, s. 174). 

dá se hovořit o dvojí linearitě: a) logické, „která vychází z pojetí logického důkazu jako posloupnosti vět. V této posloupnosti můţe být daná. věta justifikována pouze předcházejícími větami a můţe justifikovat následující vědy. Ţádná dvě tvrzení se nemohou navzájem podporovat – z důvodu kruhu. Tato linearita má strukturu stromu a představuje tzv. eukleidovský model racionální justifikace“ (tamtéţ, s. 173-174). b) gnozeologické, která „je podobná, ale zahrnuje další poţadavek – přirozené epistémické seřazení propozicí – musíme vycházet z toho, co je nám nejlépe známo, k tomu, co je známo méně (tamtéţ, s. 174). V empirické rovině to znamená, ţe zdůvodnění stojí na základní vrstvě pevných fakt, od nichţ se odvíjí všechna tvrzení. Toto však padlo s nemoţností odlišení observačního a teoretického (mýtus daného).

71

Bootstrap (doslova poutko, tkanička) je tak určitým výhodným kruhem – je sice kruhem, ale naopak v pozitivním smyslu. „Rozdíl mezi výhodným a bludným kruhem je…v tom, ţe bludný kruh je příliš jednoduchý a přímý – zkratkovitě spojuje inferenční vztahy tak, ţe jejich spolehlivost a síla se nezdokonaluje“ (tamtéţ). Bootstrap znamená ţe, „výsledky vědy se navzájem posilují, stejně tak i její metody pomáhají ospravedlnit výsledky a výsledky naopak… metody“ (tamtéţ, s. 173) Je to i určitá symbióza mezi teorií a daty (nejen teorií a metodou), kdy to, co neospravedlní jedno, ospravedlní druhé. „Dokonce i jedna část teorie můţe být pouţita pro testování jiné části teorie, nebo i sebe samé, za předpokladu, ţe jsou k dispozici dvě nezávislá odvození výsledku, takţe je moţné kříţové hodnocení“ (tamt.). „Jakmile se určitá oblast vědy stává zralou, její výsledky nabývají charakteru progresivní sebejustifikace. Je-li shromáţděno kritické mnoţství spolehlivých výsledků, tyto výsledky samy poskytují základ pro kříţovou podporu navzájem…Tento základ nelze chápat jako absolutní (fundamentalisticky), ale jako relativně spolehlivý (falibilisticky). (…) Holý fakt, ţe…nezávisle vytvářené výsledky jsou navzájem správným způsobem souvislé, poskytuje určité mnoţství samopodpory“ (tamt.). Samozřejmě, ţe výhodný kruh nás zcela nezbaví bludného kruhu, ani to neznamená, ţe můţeme jednoduše dokázat cokoli. Dokonce ani „…nezaručuje koherenci našich tvrzení, a není proto zcela odlišný od bludného kruhu. Podle Nicklese to není první rozchod s klasickými logickými modely racionality a justifikace. Inkonsistence – nejhorší logický hřích je dnes často charakteristický pro vědecké teoretizování a soubor věr zastávaných jednotlivci i komunitou. Současné vědecké teorie jsou zamořeny inkonsistencí …a konceptuálními výstřelky, a přesto některé jsou nesmírně uţitečné (tamt., s. 174-175). V současné vědě se bootstrap hojně uţívá a tato praxe i její Nicklesova reflexe svědčí o sebedůvěře současné vědy se všemi pozitivy i negativy z toho plynoucími a o tom, ţe důvěra ve vědecké výsledky můţe dnes být dostatečným způsobem vědeckého zdůvodnění.

3.2.5.2

B. C. van Fraassen

Van Fraassen reprezentuje současnou filosofii vědy analyticky (nemetafyzicky, nesociologicko-kulturně) zaměřenou. Cílem vědecké činnosti je dle něj úspěch. Úspěch ve vědě znamená tvorbu úspěšných teorií. Úspěšná teorie je taková, která je přijímaná a je takovou, protoţe je empiricky adekvátní. Empirická adekvátnost znamená to, ţe empirické jevy se shodují s našimi teoretickými modely světa (v jejichţ smyslu tyto jevy vidíme). Čili empirická adekvátnost neznamená tradiční pravdu o tom jaký svět je, ale „lokální“ pravdu 72

uvnitř teorie, pravdu vzhledem k pozorovatelným jevům v rámci teorie. V tomto smyslu je pojem pravdy ve vědě stále přítomný, neboť „obsahem teorie je to, co říká o tom, jaký je svět, a to je buď pravda nebo nepravda“ (Fajkus, 2005, s. 177). Je to určitá verze Kantova kopernikánského obratu; v případě jednotlivých teorií formuluje Fraassen toto své východisko do věty „jak můţe být svět takový, jak o něm tvrdí teorie?“ (tamtéţ), coţ znamená: Čím je určen svět podle teorie? Je to určitý empirický a teoretický (racionalistický) přístup v jednom. V první řadě odpovídá tezi, ţe není nutné se příliš zabývat otázkou teorie teorií, axiomizace teorií (první s podobnou tezí přišel P. Suppes, jenţ

tvrdil,

ţe

„správným

nástrojem

filosofie

vědy

je

matematika,

nikoli

metamatematika“tamtéţ, s. 178) – máme se ptát, zda je teorie správná díky své adekvátnosti empirii a ne díky tomu, ţe odpovídá určitým axiomům, obecným pravidlům charakteru teorií. Dále toto hledisko odpovídá tezi, ţe „neexistuje ţádné poznání o světě, které by neprošlo filtrem vědecké teorie“ (tamtéţ). Přes teorii nahlíţíme svět, ale teorie je hodnocena empirií. I u van Fraassena mizí tradiční problematika vztahu teoretického a empirického (např. vypovídá něco daná teorie o světě?, existují teoretické entity? apod.), neboť v plnohodnotném poznání je svět viděn vţdy skrz teorii (přičemţ nás nezajímá jaký je skutečně) a sám charakter empirie není problematický (i kdyţ neexistuje tzv. dané), protoţe se jedná o vědeckou zkušenost, tedy v rámci vědy (teorií). Teorie je model, který je vymezen třídou svých „submodelů“. „Konkrétní teoretický model má …dvě části: vlastní teoretický model – strukturu logického prostoru, a model dat, které jsou ve vzájemných vztazích“ (tamtéţ, s. 180). Empirická adekvátnost spočívá v tom, ţe se jevy shodují s modely dat dané teorie, tedy ţe je moţno je vloţit do některého modelu světa umoţňovaného teorií. Ihned se však vynořuje otázka: To, ţe se modely dat dané teorie shodují s jevy, přece ještě nic neříká o správnosti teorie (a to i kdyţ mluvíme o pravdivosti v rámci teorie a ne vůči světu jako takovému) – vţdyť modely dat jdou interpretovat do tuctu jiných teorií čili je moţné je vysvětlit v rámci odlišných teorií. V našem informačním zdroji se nepodařilo najít odpověď na tuto námitku. Je však pravděpodobné, ţe van Fraassen počítá s obdobnou důvěrou ve vědecké výsledky jako T. Nickles, a ţe je tedy interpretace modelů dat silně omezena jiţ existujícími teoriemi a navíc jde přeci o hlavní věc, ţe jsou teorie zkrátka úspěšné – ţe lze z modelů dat vytvořit jinou úspěšnou teorii jiţ záleţí na konkrétní kreativitě vědců a nepředstavuje to tak obecný epistémický problém (viz zmínka o inkonsistenci současných teorií na předchozí str.).

73

3.3 Závěr (utřídění problémů) Na závěr 3. kapitoly se pokusíme o malou rekapitulaci tím způsobem, ţe uvedeme stručný výčet problémů, jeţ jsou součástí filosofie vědy. V 3. kapitole – jeţ není moţno nazvat ani úvodem do problematiky, stěţí předmluvou – jsme mohli pozorovat jasný vývoj od pouze logické (sémantické) analýzy vědy k uvaţování nad všemi dalšími aspekty, které určují její podobu (samozřejmě se nebavíme o „samotné realitě“ jako hlavním faktoru podoby vědy). Kaţdý přístup upřednostňoval jiné. Nejprve to byly historické (Popper, Bachelard – objevení se problému změny teorií; Kuhn – věda je podmíněna historií) a filosofické (Popper – teoretické předpoklady určují interpretaci faktů, Kuhn – paradigma, věda je podmíněna ontologií). Dále sociální (Kuhn – komunita vědců rozhoduje co je obsahem vědy a co ne a nikoli „realita“ sama) a v rámci toho přímo sociální jednání (sociologismus – poznatky jsou výtvorem samotného jednání vědců). Jiné přístupy odvozují podobu vědy od samotných výsledků vědy (současní filosofové – věda je sebe sama korigující činnost, je doslova podmíněna sama sebou, svým úspěchem aj.), další od interakce člověka s prostředím (kognitivismus – samotný poznávací proces vysvětluje vědu). Jiní filosofové se snaţí o syntézy různých faktorů (Lakatos – historická a filosofická podmíněnost vědy můţe být racionálně vysvětlitelná), jiní vidí podobu vědy určenou téměř ničím (Feyerabend – věda jako svoboda poznávání, omezená jen myšlením samým). A ve výčtu podmíněností vědy by bylo moţno pokračovat… Pravděpodobně bychom dnes těţko hledali nějaké vysvětlení vědy spojující všechny podmínky; určitě by bylo vhodné je propojit i s analýzami širší filosofie vědy (např. jak věda působí na společnost aj.). Základní problémy filosofie vědy jsou samozřejmě odvozeny od problémů poznání jako takového – tj. problémů gnozeologie/noetiky (otázka pravdy a pravdivosti, celkového charakteru poznání) a stejně tak od problémů pojetí světa jako celku – tj. problémů ontologie/metafyziky (otázka povahy bytí, jsoucna, reality vůbec – jak lze vyvodit z Kuhna, jak ukazuje i úvaha J. Febera, rozvahou nad těmito problémy by mělo začínat veškeré pojetí vědy, coţ se stále málo respektuje). Všechny tyto problémy, jeţ nespadají přímo do filosofie vědy se do ní internalizují v podobě zastřešujícího problému racionality. 

Vycházíme z: Fajkus, 2005, s. 235-424; Holzbachová, 1996, s. 91-105; interpretace doposud napsaného. např. velmi podnětnou úvahu o určujících faktorech vědy nalezneme v jinak kontroverzní knize E. Páleše Angelologia dejin ( 2001, s.21-28). Často se zapomíná, ţe těmi nejdůleţitějšími faktory jsou jednoduše ty subjektivní: lidsko-duchovní (kulturní) jako zájem aj. Celá moderní přír. věda vznikla ze zájmu o zkoumání, měření světa, tuto zaujatost smyslovým světem lze doloţit napříč duch. kulturou (umění…) oné doby a není vysvětlitelná ţádnými vnějšími faktory (např. ekonomikou, stav techniky), naopak od ní se odvíjí vše další. 

74

„Tento problém se týká způsobů pouţívaných k dosaţení …(poznávacího, příp. jiného) cíle. Jedná se o soubor metod…a způsobů uvaţování [ve vědě]“ (Holzbachová, 1996, s. 95). Tento problém tvoří páteř filosofie vědy, neboť ta přeci usiluje o formulaci modelu vědy jako nástroje pro poznání. Z něho se jaksi odvíjí dvě skupiny problémů (či dva aspekty v rámci problému), jeţ spolu úzce souvisí a jeţ bychom mohli nazvat (a) metodologické a (b) epistemologické (tzn. i kdyţ filosofie vědy usiluje o stanovení vědy-nástroje [tj. otázka jak přece v ní jsou sloţky, které se víc zaměřují na to, čeho dosáhnout – tj. [b a jiné na to, jak toho dosáhnout – tj. [a). Ad (a): mezi klíčové patří problém justifikace (zdůvodnění poznatků, týká se také obecných postupů explanace a predikce) K němu se váţí různé speciálnější problémy jako nedourčitelnost teorie empirií (Quine-Duhemova teze), problémy generalizace (např. nomická vs. nahodilá generalizace), a všechny problémy jednotlivých metod (experimentů, měření, analogie atd.). Ad (b): Týkají se charakteru poznatků (obecně forem vědeckých informací) a souvisí nějak s pojmem (problémem) pravdy (vztahu k realitě). Ústřední je problém toho, jakým způsobem se vědecké výsledky týkají „skutečnosti“. To je moţné shrnout pod problém reprezentace (korespondence či reference), který řeší mj. nakolik teoretické entity odpovídají pozorovatelným jevům (problém jednoznačně otevřen po „konci čistých fakt“). Jedním z vyjádření tohoto problému je problém realismu x instrumentalismu (antirealismu) v pojetí reprezentativnosti reality v teoriích. Tyto problémy souvisí s dalším zastřešujícím problémem pro mnoţinu problémů – problémem růstu poznání (či vývoje poznání, výměny teorií, apod.). Poznání je neukončený proces, vzniká řada problémů: vztah mezi „starými“ a „novými“ poznatky, jejich významy (obsahy), pluralita vysvětlení (synchronní a diachronní), faktory přijetí nových teorií atd. To vše nachází vyjádření v problémech ne/souměřitelnosti (teorií, poznatků), sporu kumulativismu a antikumulativismu co se pokroku poznání týče, externalismu a internalismu v pojetí hybných motivů vývoje poznání. Kromě toho lze mluvit o dalších problémech jako problém porozumění (poznání není vše, musí se mu porozumět – hermeneutika) či obecný problém nadosobního subjektu (úloha poznávajícího subjektu ve vědě). Kromě okruhů (a) a (b) lze vymezit i jiné průřezové problémy jako např. spor o status společenských věd či dnes méně aktuální problém demarkace (odlišení vědy a ne-vědy), i dva fundamentální problémy: opozici racionalismu a naturalismu při vysvětlování většiny filosofických problémů, a problém redukcionismu („postup ve vědě, který se pokouší vysvětlit vyšší, sloţitější úroveň reality na základě metod…i teorií převzatých z oblasti niţší, jednodušší“ [Holzbachová, s. 99], viz Závěr). 75

ZÁVĚR Jak shrnout obraz vědy – a dospěli jsme vůbec k nějaké jeho podobě? Pokusíme se na závěr některé díly filosofické mozaiky sloţit dohromady a poukázat na charakter vědy. Závěr rozčleníme do tří okruhů, které se mohou prolínat: co je věda – jaká by mohla být – a nakonec pár slov k vyuţití filosofie vědy v pedagogické praxi. Při odpovídání na to, co je věda, si, jelikoţ jsme v závěru práce a máme za sebou tři kapitoly „teoretické filosofické průpravy“, můţeme dovolit trochu osobitějších vhledů, alternativnějších zdrojů i trochu „empiričtějšího“ (ba i populárnějšího) pohledu na vědu, ke kterému bychom jinak neměli příliš oprávnění. Začněme od toho nejméně problematického. Pozorujme přírodní vědu nejprve v situacích, kdy je úspěšná, později kde naopak selhává. Hned na úvod je třeba říci, ţe v ţádném případě nelze pochybovat o hodnotě přírodní vědy jako takové. Pokud budeme kritizovat, vztahuje se to na konkrétní podoby vědy, na to, co ze svých moţností reálně udělala. Vidíme, ţe dnešní věda je velice důmyslná a úspěšná v řešení celé řady problémů (a v tomto smyslu nelze mluvit o ţádné krizi vědy, spíš naopak). Její sofistikovanost vyplývá z dokonalých technologií, které pouţívá v experimentech šitých na míru dané skutečnosti. Motorem vědy je do značné míry (a více neţ kdy předtím) funkčnost, praktičnost, vyuţití pro potřeby společnosti (např. zkoumá se termitiště, které je dokonale klimatizováno, aby se vyvinuly stejně dokonalé budovy). O co se můţe věda opřít, co ji zaštiťuje, co ji justifikuje? Je to dokonalost přírody, vysoká důmyslnost přírodních skutečností, díky nimţ je věda tak ohromná. Věda zkoumá funkčnost přírody – „jak to pracuje“; a v tomto ohledu je plně ospravedlnitelná. To nás přivádí k určitému modelu vědy, jejţ bychom nazvali věda jako vyšetřování. Úspěšnost vědy v uzavírání řady problémových „kauz“, zjištění příčinných souvislostí jen z několika málo „stop“ za pomocí brilantní technologie a úsudků, nás přivádí k analogii vyšetřování, jak se s ním můţeme setkat v populární podobě např. v seriálech „Letecké katastrofy“ nebo co se týče myšlenkové síly a svědomitosti v podobě detektivů jako je „Hercule Poirot“. Vyšetřování nehledá odpovědi na zásadní otázky, na realitu „za“ realitou, ale pragmaticky se v rámci víceméně známých (vţdy-jiţ-známých, viz kap. 1.3) okolností, jevů, stop, dopátrává tomu, jak v konkrétní situaci skutečnost „pracovala“, jakým způsobem „fungovala“. Podstatné je 

Pouţité zdroje: Brockman, 2004, s.168-167; Goethe, 2004, 5-32; Hauschka, 2005, s. 23-33, 284-325; Paturi, 2006, s. 116-141, 193-211; Pleštil, 2006, 364-423; Steiner, 2002, s. 4-21; Storl, 2003, s. 93-110, aj. (např. přednáškový cyklus, jeţ vedl prof. Dr. Wolfgang Schad v Příbrami, 30. 4. - 2. 5. 2010, viz pozn. na s. 83).

76

vyřešení problému – uzavření vyšetřování. Tento model odpovídá představám současných filosofů vědy, jak jej představujeme v kap. 3.2.5. Ihned je nám jasné, ţe se tím charakteristika vědy nevyčerpává, ţe má věda větší ambice, ţe je vědou právě pro svou snahu zodpovědět největší otázky světa, problémy, kde nevystačíme s onou pragmatičností. A zde počínají problémy vědu ospravedlňovat. Neţ toto dále rozvedeme, pokusíme se shrnout onu ospravedlnitelnou stránku vědy ještě jinak. V jistém smyslu je moţno hovořit, jak chtěli novopozitivisté, o univerzální metodě vědy. V základech novověké vědy je něco nezpochybnitelného a převratného (viz také kap. 1.3). Je to zájem o trpělivé dlouhodobé pozorování přírodní skutečnosti, svědomité bádání, které není nikdy rychle ukončeno spekulativní ideou, přísnost a jednoznačnost myšlení, které se zastavuje u přírodních skutečností a nic jim nevnucuje, nejde dále za ně a které se neodvolává na nic jiného (např. na autoritu Aristotela jako celý středověk) – souhrnně je to „vědecké svědomí“. Podstatou vědy v tomto smyslu je zcela vědomý (bdělý) vztah člověka k jeho pozemské realitě oproštěný od všeho dalšího. Tento vztah je něčím naprosto novým v historii, nelze ho předpokládat jiţ předtím. Je zaloţen na jasném myšlení fyzických předmětů, které tak zároveň předpokládá plné sebeuvědomění a není příliš přehnané dávat do souvislosti novověké přírodovědecké myšlení s postupujícím procesem individualizace (zvnitřnění) člověka posléze se zvlášť projevujícím v existencionalismu (nejen jako filosofii, ale především jako záţitku). Existencionalismus 20. stol. není nic jiného neţ záţitek onoho vědomého vztahu k fyzické realitě – zračícího se v moderní přírodovědě – na vlastním já uvnitř sebe sama. Vidíme tedy, ţe přírodní věda je spojena se specifickým duševním uzpůsobením novověkého člověka a to je také její ospravedlnitelná, objektivní a univerzální stránka. Zároveň vidíme, ţe právě všechny projevy tohoto základu („čisté“ pozorování, svědomité myšlení bez svévole) jsou v moderní filosofii vědy právem zpochybněny. Otázkou je proč – a tím se dostáváme tam, kde jsme v minulém § skončili. Proč je to, na čem věda de facto stojí, ve filosofii vědy zpochybněno, proč se stává věda v jistých ohledech problematická? Protoţe se dostává do konfliktu sama se sebou – chce „něco“, co ze své funkce nemůţe splnit, odtud všechny filosofické problémy. Tímto 

procesem individualizace (zvnitřňování já, sebeuvědomování, personalizace) – nakolik je teoreticky problematický – myslíme onen fenomenalisticky pozorovatelný proces změny v duševní konstituci člověka (ať uţ je její podstata jakákoli) v průběhu dějin, nabývání a vzrůst individuálního vědomí uvnitř své psychiky, projevující se změnou vztahu ke společnosti a přírodnímu, příp. nadpřirozenému světu. Tento proces je pozorovatelný např. na vzniku řecké filosofie (distance od světa), přes „vznik individuálního svědomí“ (Sokrates), „přesunutí ‚já‘ dovnitř“ u křesťanských myslitelů (Sv. Pavel, Sv. Augustin – viz např. TAYLOR, Charles In Kol.,1992, s. 91-132) aţ po vznik přírodovědy a moderní společnosti (viz LIPOVETSKY, Gilles: Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor, 2008; teze sociologů jako je Z. Bauman, U. Beck).

77

„něčím“ není nic jiného neţ právě vysvětlení, vědecká explanace! Jak paradoxní, ţe? Je nám jasné, ţe bez vysvětlení by věda nebyla vědou, ale také to, ţe právě vysvětlením se stává problematickou – spekulativní a blíţí se spíš filosofii (viz Kuhn). Uvidíme však později, ţe i tento paradox můţe mít řešení. Nyní to rozvedeme: Viděli jsme na charakteristice „vědecké svědomitosti“, ţe ze své podstaty věda předpokládá co nejméně hypotetického, co nejméně spekulací – tzn. víceméně bedlivé pozorování, pořádání empirického světa, „sběr empirického materiálu“, jednoznačné zobecnění. Čím čistější se bude udrţovat přírodovědecké bádání od všeho dohadování a …filosofování, čím více se bude udrţovat pohled na skutečnosti a nebudou se vynalézat všelijaké duchovní výtaţky, ale bude se brát, jen co se dá opravdu čistě vyzkoumat, tím lépe bude pro přírodní vědu“ (Steiner, 2002, s. 17). Nutno dodat: avšak tím hůř pro její vysvětlovací funkci! Vědu neuspokojí popis či korelace. Jenţe vysvětlovat jevy uţ znamená opustit empirično do světa neempirického, přesněji „méně empirického“. Vysvětlovat empirické empirickým (kap. 1.3), jak se zdá, není moţné – protoţe vysvětlení samotné bezprostředně nevnímáme (pojmy, úsudky, myšlenky, z nichţ je explanace „utkána“, „pouze“ myslíme; navíc my samotní jsme empiričtí /naše tělo/ i „neempiričtí“ /naše psychika/). Filosofie vědy to řeší tím, ţe hledá takové logické racionální principy a postupy, které by zaručily, ţe ona vysvětlení budou přímo vyplývat z empirična, čili překlenou propast našeho vědomí. Přímé a správné spojení empirična s vysvětlením pomocí racionality je „náhrada“ za naše nevnímání explanací. Na počátku moderní filosofie vědy, u novopozitivistů se zprvu zdálo, ţe to je moţné (pravidla korespondence), ale postupem času vyšla najevo problematičnost tohoto spojení (Quine-Duhemova teze atd.). Dovolíme si ukázat, díky čemu mohla tato problematičnost nastat – můţe za to věda sama, protoţe onen problém, kvůli němuţ je explanace nejistá, řeší „na špatném místě“. Vyjdeme napřed od určitého „naturalistického ztělesnění“ tohoto problému: Známá teze Du Bois-Reymonda (1872, přednáška „O hranicích poznání přírody“) o nemoţnosti vysvětlit vjemový (duševní) svět člověka z pohybu hmoty (či energie) v mozku, jakkoliv bychom detailně znali konkrétní fyzický děj v mozku pro nějaký konkrétní vjem – jelikoţ nikdy nevnímáme, jak se ze samotného pohybu

hmoty

stává

počitek

či

dokonce

myšlenka

–

je

stále

neoddiskutovatelná. Jedná se o dvě „úrovně“ (kvality) reality, které se nikdy nemůţou na sebe redukovat, jelikoţ jsou to dva odlišně zakoušené světy (jak uţ bylo řečeno – první přes bezprostřední vjemy druhý skrze zprostředkované úsudky). Jenţe stejně tak je tomu v celé realitě. Věda chce vysvětlení. Explanace je myšlenkové povahy. Chceme-li 78

skutečné vysvětlení, musíme předpokládat, ţe „oblast“ vysvětlení – tj. myšlenkový svět je reálně „naturalisticky“ existující. Jinak je snaha o vysvětlení neustálou honbou za větrem. Víme tedy, ţe smyslově vnímatelný svět je nevysvětlitelný pouze sám sebou jak se před námi jeví, ale vţdy pomocí jiného světa „za“ ním. Přírodní věda – jelikoţ si uvědomuje, ţe nevnímáme myšlenkový svět – proto analogicky konstruuje nikoli myšlenkový svět za smyslovým světem, ale určitý „pseudosmyslový“ svět teoretických entit. Za světem jevů myslí „druhý“ svět pohybujících se částic hmoty, elektromagnetického vlnění atd. Je smyslové povahy (=fyzikální), ale přitom bezprostředně nevnímatelný – to je zcela nesmyslný status pro jakékoli vysvětlení (lhostejno jak dokonalé zprostředkovatelské měřící nástroje máme). Nevnímatelný smyslový svět nikdy nemůţe být vysvětlením, kdyţ nemá povahu ideovou, ze které je explanace utkána, vţdy bude spekulativní. Přitom zde nemluvíme o tom, zda pseudosmyslový „svět částic nesoucích různé síly“ existuje či ne – to je úplně jedno – důleţité je, ţe nemůţe mít ţádnou skutečnou vysvětlovací funkci. Celý problém jen odkládá jinam. Věda konstruuje velice podivný svět: napůl myšlenkový (ve smyslu nevnímatelný) a napůl smyslový (ve smyslu, ţe reálně existuje). Směšuje dvojí kategorie: vnímání a reálnou existenci ve snaze obejít problém nevnímání ideového světa. Co ale z celé úvahy vyplývá? V první řadě, ţe nejelementárnější problém vědy (vědeckého poznání) a tedy filosofie vědy, jímţ je vztah (tj. „správné propojení“) empirické a teoretické úrovně vědy jako dvou zcela jinak zakoušených světů, je především problémem vědomí. Tomu se nelze vyhnout tím, ţe jej neřešíme (řešit znamená skutečně „naturalisticky“ hledat způsob, jak „rozšířit“ vnímání), protoţe jej tím pouze vytěsníme jinam – do „racionální“ roviny, do neřešitelných (jak je vidět z filosofického diskurzu) problémů justifikace vědeckých výsledků; vidíme, ţe současná filosofie vědy na tento problém de facto jiţ rezignovala – předpokládá zkrátka, ţe se vědecké výsledky ospravedlňují samy sebou, jejich pravdivostní (tj. vysvětlovací) kvalita uţ není příliš podstatná, hlavně, ţe „lokálně“ v rámci teorií fungují. Tím se kruh uzavřel – pohled na vědu se blíţí onomu bezproblémovému modelu „vědy bez vysvětlení“. Odpověď na celý rozpor, jak byl na začátku formulován – jak to udělat, aby věda dostála své funkci vysvětlovat a zároveň pořád byla vědou, je jednoznačná: Jiná věda! Ta můţe stát pouze na 

měřící nástroje jen celý problém odsouvají jinam a spíš ho komplikují (protoţe tak mizí bezprostřední role smyslů, komplikuje intersubjektivitu). Aby něco řešily, musely by být zároveň smyslové i myšlenkové povahy (takové povahy je pouze člověk). Přístroje jsou smyslové povahy a samy naopak ţádají vysvětlení, místo aby ho odhalovaly. Měřidla nijak nezvyšují jistotu existence dané teoretické entity, protoţe jsou jí přizpůsobena. To vidíme na příkladě nedávno zveřejněných „fotografií“ atomů či molekul: stále se nejedná o obraz atomů, ale o „obraz“ převedený (způsobem podle předpokládané povahy atomů) z hrotu mikroskopu.

79

tom, ţe se problém vědomí nebude obcházet. Postupně poukáţeme na způsob, jakým by bylo moţno koncipovat takovou „jinou“, „reformní“ vědu. Ještě předtím však právě nastíněný problém převedeme z předchozí filosofické roviny do konkrétnější, praktické roviny vědeckých výsledků (kde si lze také povšimnout určitého potvrzení skutečné existence právě postulovaného „světa vysvětlení“ přímo vědeckými výsledky). Na praktické úrovni vědy nabývá problém skutečnosti vysvětlení a jeho obcházení podoby tzv. „vědeckých válek“. Pozorujme je tedy. Pro současnou vědu je typická velká pluralita teorií vysvětlujících danou oblast jevů. Je to zcela přirozené a samozřejmé, protoţe věda má za sebou dlouhý vývoj, je rozvinutá, má bohatý empirický materiál a tedy širokou paletu „pracovních verzí“ – tj. teorií (totiţ co do pravdivostní hodnoty se rozdíl mezi teorií a hypotézou setřel). Tuto pluralitu můţeme tedy nazvat přirozenou a pozitivní, neboť spíš pomáhá rozvoji vědy (ţene výzkum dál, touţí se dospět k uspokojivějšímu vysvětlení, podporuje zdravé soutěţení i komplexnější vysvětlení /lépe řečeno soubor korelací/, sběr dat; např. teorie o příčinách Permského vymírání, různé teorie fyziky částic). Ale není pluralita jako pluralita. V současné vědě je také mnoţství takříkajíc „nepřirozené“, „násilné“, neoprávněné a neproduktivní plurality vysvětlení/teorií, která vzniká ignorací vědeckých výsledků/vysvětlení a neochotou zastánců daných teorií opustit své stanovisko. Opírá se o všechny moţné subjektivní nešvary jako předsudky, mocenské boje, kariérismus, emocionálnost úsudků, iracionalitu, skupinovou sugesci atd. – čili o popření vědeckého základu charakterizovaného jako „vědecké svědomí“. Tato pluralita je nebezpečná nejen z toho důvodu, ţe zkrátka ve vědě udrţuje neadekvátní vysvětlení – to je totiţ, jak jsme ukázali, sporné – ale především tím, ţe dusí rozvoj oné zdravé plurality, oněch potenciálně plodných objevů (adekvátnějších vysvětlení). V současné vědě je rozvoj teorií mnohem více závislý na tom, zda se jim poskytuje prostor (publicita, diskurz, vyučování) a finanční zajištění. A právě ony neadekvátní teorie pocházejí především ze zaběhnutých, mainstreamových pozic, které zneuţívají svého dominantního postavení na „trhu“ a snadno odčerpají prostor a finance adekvátnějším teoriím, jeţ stojí na periferii. Zajímavé přitom je, ţe uţ jen letmý pohled do historie vědy (a také logika vývoje) ukáţe skutečnost, ţe to pokrokové, nové, se ve vědě rodí právě na periferii, velikáni vědy byli vţdy mimo mainstream. Mluvme konkrétně: Máme zde např. mnoho opravdu „čistě“ empirických nálezů, o kterých se nedá říci, ţe jsou zatíţeny teorií (k některým jmenovaným tématům blíţe In Paturi, 2006): nálezy vyspělých měst a staveb pod hladinou moře, dokládajících jejich 80

vysoké stáří (město u ostrova Yonaguni, „Biminská silnice“, pyramida v Cay Sal Bank u Floridy Keys, atd.). Jednoznačný závěr: zcela jiná historie lidstva. Dále bychom mohli hovořit o dobře zdokumentované tzv. buněčné paměti transplantovaných orgánů, jíţ se lékaři směle vysmívají slovy „ţe proţitky se přeci uchovávají v mozku“; také o „transmutaci prvků“ v rostlinách (pokusy H. Spindlera, P. Barangera, L. Kervrana, E. Pfeiffera) a „novotvorbě hmoty“ v rostlinách, jeţ by ve správně fungující vědě měla ihned vést k výrazné revizi zákona o zachování hmoty (Albrecht von Herzeele, R. Hauschka, S. Baumgartner). Důleţité u podobných zjištění je jejich transparentní empiričnost, to, ţe nemusí být zapojeny do teorií, nemusí usilovat o vysvětlení (být vysvětleny), aby bylo hned jasné, ţe vše dosavadní se musí přehodnotit. Poukazuje to tedy na korupci vědy jiţ na popisné úrovni, „vědy bez vysvětlení“, „vědy jako vyšetřování“. Máme zde však i komplexnější případy – ty kromě výše zmíněných charakteristik ještě výrazněji odkazují na zcela jinou „ontologii“ světa (především nové pojetí hmoty) a jsou tedy zatíţené teorií (tvoří vysvětlení). Jako př. můţeme uvést homeopatické léčení či Sheldrakeovu teorii morfické rezonance, příp. Lovelockovu hypotézu Gaia. Všechny celkem prokazatelně poukazují na existenci určitého, od mechanicko-fyzikálních procesů celkem osvobozeného, „informačního pole“, „principu“ či „světa“. Proč se jim nedostává větší podpory, kdyţ logicky slibují převratné objevy, ale naopak výsměch nebo ignorace? Proč se o nich často tvrdí, ţe jsou nevědecké, ačkoli výslovně neporušují ţádné klasické kritérium vědeckosti? Odpověď je jednoduchá: Právě proto, ţe poukazují na jinou neţ materialisticko reduktivistickou a mechanistickou ontologii světa, která vědě dominuje a jeţ je logickým důsledkem „obcházení problému vědomí“. Můţeme si na tom povšimnout, jak se v argumentaci často ztotoţňuje pojem vědeckost nikoli s metodou, ale s určitou konkrétní (materialistickou) ontologií světa či vůbec s konkrétními poznatky! V tomto 

např.: Spindler: Obsah jódu v chaluhách se měnil aţ o 100% ačkoli byly v uzavřených nádobách; Pfeiffer: některé trávy akumulují měď v půdách, které měď vůbec neobsahují. Hauschka: Uzavřené ampule s rašícími rostlinami v destilované vodě vykazovaly úbytek i přírůstek hmotnosti ve zhruba 14 denních cyklech. (Blíţe In Hauschka, 2005; Storl, 2003)  Nejvýstiţněji vyjádřil tuto „ontologii“ současné vědy Rodney Brooks z MIT. Povšimněme si především jeho skálopevné víry v ryze spekulativní metafyziku, kterou ale povaţuje za nejjistější poznatky vědy. Reprezentuje tak obrovský dogmatismus a „infantilismus“, jeţ lze ve vědě stále pozorovat: „Ústředním nevyřčeným dogmatem molekulární biologie je fakt, ţe vše, co se týká ţivých organismů, nás nevyjímaje, je dílem molekulárních interakcí. Moderní biologie staví na striktním materialismu. Neexistuje nic kromě molekul interagujících na základě kombinací nejrůznějších vazeb a podléhajících náhodným fluktuacím, které jsou důsledkem teploty a kvantových jevů. Neexistuje… ţádný elán vital, …mysl, která by nepodléhala materiálnímu principu, neexistuje duše. Tato tvrzení jsou v rámci vědecké obce nade vší pochybnost… (…). Ústřední princip – ţe jsme jen produktem biliónů a biliónů bezmyšlenkovitých molekulárních interakcí a ničím víc – zůstane v platnosti. Není to ţádný výmysl…, ale fakt, který prochází ohněm tisíců dalších a dalších zkoušek kaţdý den…v roce“ (Brooks In Brockman, 2004, s. 169-170). Alespoň je upřímný …

81

smyslu je Kuhnova analýza vědy výstiţná: základ vědy tvoří ontologie (světonázor, předpokládaná povaha jsoucna) a o prosazení, úspěšnosti či zájmu o určité teorie rozhodují psychosociální faktory. V reálné praxi vědy se stále nerespektuje to, ţe i kdyby nás výzkumy vedly k „neuvěřitelným“ zjištěním, třeba ţe je svět v jádru tvořen ţlutými skřítky s bambulí, nemůţeme to odmítnout tvrzením, ţe je to nevědecké vysvětlení vzhledem k samotné povaze entity „skřítek“. Transparentně je to vidět na pejorativní diskuzi okolo homeopatie, ve které nehrají roli výsledky praxe a klinické studie (např. experimenty na ţivých tkáních namísto pacientů, které vylučují placebo efekt), ale „přeci tak fantasmagorické představy, ţe můţe účinkovat něco přímo fyzicky nepřítomného“. Je paradoxem, ţe právě ty nejúţasnější objevy vědy jsou zneuznávány a ignorovány. Blíţíme se k jádru věci. Skutečnost určité ontologie „ve“ vědeckých vysvětleních přímo zodpovídá otázku o podstatě vědy a zároveň odhaluje obcházení „problému vědomí“. Ve filosofickém jazyce je odpověď na otázku po základu veškeré moţné vědy vcelku jednoznačná: Podstatou vědy je převod jevů na jsoucna. Čili: věda převádí to, co se děje, vše co má průběh, veškerou činnost na něco, co je podkladem dějů, co je „nese“, věda jevy jakoby „zastavuje“, hledá jejich nositele, či jejich prvky, předměty (ne jen příčinnosti, ale spíše předmětnosti), jejich substrát, základ na němţ se dějí, přičemţ za slova „nositel“, „podklad“, můţeme dosadit mnohé významy, jako „pojem“, „entita“, jiný „podkladový“ děj (vztah) atd. Jsme si vědomi problematičnosti naší „definice“ – její obecnosti, toho, ţe stejným způsobem lze charakterizovat i filosofii a vůbec poznání jako takové, i toho, ţe v dnešní vědě i filosofii se přestává mluvit o něčem jako „podkladu“, protoţe nějaká „neměnnost“ a vůbec „substanční vidění reality“ jsou filosoficky překonané. Na tom však nezáleţí – důleţitý je onen princip, proces (ať uţ do něj dosadíme cokoli), na němţ vědecké poznání pracuje – překlad jazyka jevů na „hlubší“ jazyk (třeba proměnlivých „prvků a vztahů“), neboli to, ţe svět jevů je moţné vysvětlit nikoli přímo jím, ale jaksi zevnitř něj, skrz něj, zpoza něj, z „roviny“ „za“ ním. Dostáváme se tak k našemu ústřednímu problému explanace, problému vědomí z jiné strany. Zmíněné podklady jevů, které věda hledá, jsou zároveň vědecká vysvětlení a ty zároveň určitou ontologií světa. Uţ jsme ukázali, jaké povahy musí být svět vysvětlení, má-li skutečně něco vysvětlovat a nyní to zcela analogicky zpřesníme tím, ţe ukáţeme, jaké povahy musí být jiţ konkrétní jednotlivé explanace v tomto světě explanací. (Pokud bychom to chtěli vloţit do filosofického pojmu – můţeme hovořit o charakteru explanací uţívaných ve vědě). V myšlenkovém, duchovním světě explanací čili ve světě na bázi 82

vědomí, musí mít konkrétní explanace charakter bytostný (bytostí – v neširším slova smyslu), jelikoţ to jsou nositelé, „podklady“ myšlenek, vědomí, ducha. V současné vědě naopak vidíme charakter explanací nebytostný, předmětný, „věcný“, jenţ odpovídá charakteru světa vysvětlení, který má hmotný (částicový) či pseudohmotný charakter (silový, síla je něco nadhmotného, avšak v současné vědě je nelogicky nesena částicemi /místo, aby to bylo naopak/ - proto předpona „pseudo“). Dostáváme tak dvě nejzazší kategorie charakteru explanací (a libovolné mnoţství přechodných). Dospíváme tak k moţnostem jiné vědy: člověk, poznávající činitel, v sobě nese onen myšlenkový svět explanací a jako vědomá bytost k němu musí mít přístup. Ten však dosud není nijak kultivován – bezprostředně tento svět nevnímáme. Kdyby však bylo metodicky pracováno na tom, aby člověk rozvinul své vnímání dál do myšlenkového světa, nová věda by získala prostředky bádání a stala by se moţnou. Celý princip nové vědy neobcházející problém vědomí spočívá v pečlivém metodickém zásahu do duševních schopností badatele – a jakkoli to zní fantasmagoricky, nelze ho apriorně smést ze stolu kvůli nedokazatelným předpokladům „konstantnosti lidského vědomí“, prvoplánovým námitkám porušení pravidla intersubjektivity apod. Hned poukáţeme na příklady. V současné vědě převládá nebytostný charakter explanací. Na příkladě Sheldrakeovy teorie vidíme určitý mezistupeň – „silový“, „informační“ charakter explanací. Určitým elementárním příkladem bytostného charakteru explanace je Goetheho vysvětlení rostlinného světa pomocí pojmů „prarostlina“ (obecně „typus“) a „metamorfóza“. Na příkladě Goethovy vědy, kterou v krátkosti charakterizujeme, vidíme předstupeň „jiné vědy“. „Z přesvědčení, ţe bytostná podstata přírody se neskrývá, nýbrţ je zjevná, plyne důvěra goetheanismu ve smyslové vnímání, důvěra v to, ţe vzhled ţivých tvarů a podoba jevů neţivé přírody vypovídá o jejich bytostné podstatě“ (Pleštil, 2006, s. 421). Slovy Goetha: „Vše, co je, musí se také naznačit a ukázat“ (tamtéţ, s. 366). To je metodické jádro goetheanismu. Goetheanismus je stále určitým předstupňem, protoţe také obchází problém vědomí (nepotřebuje speciální „změnu vědomí“), ale jaksi to „vynahrazuje“ přísným

nespekulováním,

radikálním

empirismem,

kdy

se

nakonec

trpělivým



samotná Goethova přírodověda byla impulsem pro vznik toho, co se dnes nazývá „goetheanismus“ či „goetheanistická“ věda. Jedná se o metodicky a vůbec celým svým charakterem o odlišné pojetí vědy, jemuţ se však nedá upřít vědeckost. Ke konkrétním představitelům tohoto proudu jsou řazeny desítky převáţně německých vědců v 19. stol. (vč. našeho J. E. Purkyně), mnoho vědců 20. stol. (R. Hauschka, H. Poppelbaum) i celá řada současných badatelů jako je Wolfgang Schad, Andreas Suchantke, ale i známější vědci jako Adolf Portmann, Arthur Zajonc či Martin Lockley. (Blíţe Pleštil, 2006, s. 373-423). Úplnou bibliografii prací současných goetheanistů nalezneme na stránkách přírodovědecké sekce „Goetheana“ v Dornachu (obsahuje přes 3000 publikací/článků od více neţ 1000 vědců): http://science.goetheanum.org/669.html

83

pozorováním, pokusy, spolu s trpělivým vmýšlením do jevů, nakonec vysvětlení v podobě zákonitostí „vyloupne samo“ z jevů. Samotný Goethe to nazýval „exaktní smyslovou fantasií“ či „nazírající soudností“, coţ znamená, ţe se myšlení v kombinaci s pečlivým empirismem jaksi stává orgánem vnímání. Goetheanismus si totiţ „můţe dovolit“ docházet k vysvětlení přes „prostou korespondenci“ (jeţ je filosofií vědy u běţné vědy právem zproblematizováno), tedy racionální cestou (a nemusí na druhou stranu jít ani „naturalistickou“ cestou – která řeší problém vědomí a která předpokládá radikální rozvoj duševních schopností), a to proto, ţe nekonstruuje ţádný „druhý hmotný svět“ za světem jevů, svět teoretických entit, jako současná přírodověda. Je vlastně vědou „bez teorie“ (to vidíme na charakteru jeho explanace: prarostlina je zároveň smyslové i ideové povahy, čili jako vysvětlující princip se vztahuje přímo k jevům, ne přes „jiné jevy“. Je „pouhou“ zákonitostí, která je ale bytostná). „Jen nehledejme nic za fenomény, ony samy jsou jiţ naukou (Goethe, c. d. tamtéţ, s. 368). Ještě radikálněji neţ přírodověda upouští od otázek „proč?“, ve prospěch otázek „jak?“. „Goethe nechtěl vědět, proč jsou barvy takové, co je jejich příčinou, co je za nimi. Neptá se po příčinách jevů, ale po podmínkách, za kterých k nim dochází. (...) Nic víc, neţ toto, nelze povaţovat za vysvětlení skutečností v [jeho] smyslu“ (tamt.). Goetheanismus je upřímný – s moţnostmi, které máme, nelze za vědecké vysvětlení povaţovat víc, neţ naše poznání fungování jevů, toho, jak se jeví. (Ale jiţ toto je dostatečně obsáhlá věda). Vše další je spekulace. Pokud chceme skutečné vysvětlení, musíme rozšířit své vnímání (a to uţ je jiná věda). Největší odlišností goetheanismu od „klasické vědy“ je tedy jeho fenomenalismus – vše bere jako fenomén, nezná redukcionismus (dnešní věda nepojímá celý svět jako fenomény, většina jevů je podle ní pouhé „zdání“, které vychází jen z mála „skutečných“ jevů a entit, viz shrnutí R. Brookse, pozn. na s. 81). Vypadá to jako určitý primitivismus, ale přece je to jediný způsob, jak zůstat na půdě reality. To bylo v krátkosti o zdánlivě diletantské goetheanistické metodě (blíţe Pleštil, 2006, s. 246-372; podnětné shrnutí rozdílu Goetheho a „současného“ pojetí vědy na základě Kantova „obratu“ najdeme v předmluvě J. Dostala, In Goethe, 2004). Pokud bychom chtěli poukázat na moţný příklad „jiné vědy“ jiţ v plném smyslu, jak jsme ji charakterizovali výše, můţeme jmenovat alespoň „duchovní vědu“ (tzv. anthroposofii) Rudolfa Steinera, která je určitým nejzazším vystupňováním goetheanistické přírodovědy. Nezáleţí na tom, zda je to pseudověda par excellence, jak se běţně soudí, důleţité je, ţe slouţí jako čistě logický příklad vědy, jeţ neobchází problém vědomí, vědy s bytostnou (ne-abstraktní) explanací. Konkrétně řeší jakým způsobem rozšířit vnímání na 84

„neempirické“ světy – od „silového světa“ aţ po bytostný myšlenkový svět potencionálních explanací (viz Steiner, R.: "O poznávání vyšších světů“ /2000/ aj.). Jako jedna z mála „pseudověd“ má tedy vypracovanou metodologii získávání poznatků, která – jelikoţ je zdrojem poznání lidské nitro – však klade na badatele vysoké nároky, od morálních kvalit, pevného duševního zdraví po mnoholetý a náročný duševní trénink „rozšiřování“ vnímání (především přes myšlenková cvičení myšlení zesiluje tak, ţe uţ není intencionální, aby člověk zůstal vědomý, zůstává „jen“ jako „prázdné“ vědomí, stává se neutrálním orgánem podobně jako oko, který bezprostředně vnímá myšlenkový svět, nikoli jen myšlenky jako intence). Zatím k ní nelze zaujmout stanovisko, jelikoţ by to znamenalo, aby nezávislí badatelé „vyzkoušeli“ na sobě její metodické školení. Ovšem lze brát ohled na mnohé její aplikace od fyziky aţ po ekonomii. Nelze říci, zda porušuje kritéria vědeckosti. Např. velice prvoplánová je námitka porušení intersubjektivity, jelikoţ se jedná o „vědu v první osobě“ (nástrojem, „podkladem“ zkoumání je subjekt, nikoli realita „venku“, z pohledu „neutrální“ „třetí osoby“). Intersubjektivita znamená, ţe se u vyzkoumaného nejedná o svévoli, sugesci atd. – ţe se v poznatku projevuje realita sama, a nikoli badatel. Avšak neznamená to, ţe je apriori vyloučena věda na podkladě subjektu, kdyţ nelze výsledky ověřit kterýmkoli vědcem, protoţe „nejsou před námi pozorovatelné“. Intersubjektivita znamená, ţe jsou ověřitelné kterýmkoli kompetentním odborníkem – coţ v tomto případě znamená školeným v nadsmyslovém bádání, jen ten je schopen to posoudit. Na příkladě anthroposofie vidíme všechny obtíţe spojené s vědou „v první osobě“ (jiný současný pokus o takovou vědu, avšak zaloţené na „klasické vědecké ontologii světa“, je projekt tzv. neurofenomenologie Francise Varely /1996/). Naši závěrečnou úvahu o podstatě vědy, která vycházela z logické analýzy, a proto můţe být povaţována za hypotetizování (jemuţ nemusí nikdy odpovídat věda prováděná v praxi; to však můţe ukázat pouze čas), shrneme do naší verze klasifikace věd. Zdá se, ţe rozlišování na empirické (přírodní a humanitní) a formální (neempirické) vědy atd. ještě není nejzazším myslitelným tříděním. Navrhujeme základní rozlišení vědy na „vnitřní“ a „vnější“, podle kritéria co je „podkladem“ bádání, prostřednictvím čeho se poznává. U vnitřní vědy je tím nitro badatele, u vnější je to vnější smyslová realita (psychika badatele zde má ideálně jen funkci zrcadlení, syntézy). Vnitřní věda je do důsledků dovedená pozitivní role badatele ve výzkumu. Oba typy věd nemohou být v konfliktu, pokud se drţí svých reálných moţností. Na příkladě goetheanistické vědy a povahy jejího vysvětlení vidíme pak ještě jakýsi přesný střed mezi oběma typy. Vnitřní vědě nelze upřít budoucnost, 85

můţeme to pozorovat, i kdyţ zatím jen pozvolna, např. v debatách o „first person science“ v rámci filosofie mysli a kognitivních věd. Na úplný závěr se krátce vyslovíme k vyuţití filosofické reflexe vědy v reálné pedagogice. Vše, co je obsahem této práce, slouţí především jako orientační, výchozí základ (přičemţ stále je to jen úvod) pro pedagoga, který přímo v této podobě nevyuţije v ţádné praxi. Ale lze z něj odvozovat vše další prakticky pouţitelné ve smyslu: „není nic praktičtějšího neţ dobrá teorie“. Ve vzdělání jde v prvé řadě o to, probouzet v člověku zájem (o svět, ţivot) a věda jako poctivé úsilí o poznání můţe být prototypem takového zájmu. Musí však být jaksi „ţivá“. Mínění většiny lidí o nudnosti a „suchopárnosti“ vědy přeci není dáno povahou světa – to by se na světě nikomu ţít nechtělo, na vině bude především podoba současné vědy. Spor o podobu vědy je tedy i stěţejní otázkou pedagogické praxe (a týká se přímo i motivace ţáků v hodinách). Lze vidět výraznou analogii mezi podobou vědy (strnulost, abstraktnost, falešný intelektualismus) a dnešního vyučování obecně (často nezajímavého pro ţáky). Kaţdý pedagog vytváří svou praxí vlastní „vědeckost“ – to jak postupuje, hodnotí, co je náplní vyučování. Je velmi praktické reflektovat různé podoby vědeckosti a inspirovat se pro své jednání ve vyučování. Pro ţáky na 2. st. ZŠ můţou mít aplikace filosofie vědy, význam především v rámci rozvoje klíčové kompetence k řešení problémů a druhého cíle základního vzdělávání, jenţ se týká rozvoje myšlení. Ale nejen to. Domníváme se, ţe zmíněné bezproblémové jádro vědeckosti, procesuálně přítomné ve vyučování, by mohlo i vychovávat (morálně formovat). Např. jedním z jejích základů je „nezaujatost myšlení“ čili úsilí nespojovat myšlenky s našimi pocity, přáními. Netřeba hovořit o jeho prospěšnosti pro sebeovládání v běţném ţivotě. Lze ho trénovat pomocí pečlivého pozorování přírodních jevů. Pozorování je samo velmi strukturovaná metoda a pedagog můţe vyuţít znalostí z metodologie (metodiky) k přípravě vhodných a zajímavých pozorování (příp. experimentů) pro ţáky. Vhodný je k tomu právě fenomenologický přístup, jenţ jsme viděli na goetheanismu (neboť ţáci těţko mohou hledat entity za jevy). Dále je moţné připravit i praktické pokusy, ve kterých bude hrát hlavní roli při následném rozboru nikoli obsah, ale metoda (třeba určité „metodologické klamy“, aby si ţáci vyzkoušeli fungování našeho myšlení). V explicitnější podobě lze vyuţít metodologii vědy např. v krátkém seznámení ţáků se základními pojmy pro výzkum (třeba pro vyuţití v projektu). Ve vyšších ročnících by bylo dobré při výuce konkrétních poznatků připojit i něco o způsobu, jak se k nim v historii vědy dospělo (filosofie vědy je opět dobrý pomocník). V 8./9. třídě si můţeme 86

dovolit i určitý kritický rozbor konkrétních vysvětlení, aby ţáci nepřijímali slepě autoritu vědy, např. srovnáním interpretací daného jevu u odlišných vědeckých přístupů (příkladů je dost). V malé míře je moţné poukázat i na vzájemné vazby společnosti a vědy (oblast širší filosofie vědy), např. jak politika někdy vládne i nad základními fyzikálními zákony (Zelikowova vyšetřovací Zpráva Komise 9/11 z r. 2004 o příčinách zřícení věţí WTC v New Yorku). Filosofie vědy vůbec implikuje problém relativity poznatků, problém „deziluze“ ze světa („máme říci ţákům pravdu, ţe toto není vůbec jisté a tamto doopravdy vůbec nevíme?, ţe nevíme co je vlastně ţivot, gravitace, oheň, barva, psychika?“). Je jasné, ţe vnášet relativitu do vyučování není vhodné, avšak od 8./9. třídy s ní pomalu můţeme řízeně pracovat. Ovšem velmi důleţité, jak lze vidět i ze současné filosofie vědy, bude propojování filosofických problémů s konkrétními obsahy vědy, nelze uţ jen apriorně filosofovat; to však klade na pedagoga vysoké nároky – orientovat se alespoň v základech současné i alternativní přírodovědy. Problém vědeckosti je pro pedagogy určitě významný, nesmí se nechat odradit jeho zdánlivou neřešitelností či mnoţstvím pohledů. Můţeme nakonec nějak zodpovědět otázku, jeţ je implicitně přítomná v naší práci – otázku – je nějaká vědeckost? Je více vědeckostí? Domníváme se, ţe na obojí lze odpovědět kladně, avšak v různém smyslu. Srovnáme-li různé koncepce filosofů vědy ze 3. kap., uvidíme, ţe se nesnaţí najít podoby nejzazších moţných vědeckostí, ale vychází implicitně jen z její aktuální podoby v mainstreamové vědě. Snaţí se postihnout její racionalitu a dochází k různým pojetím, stále však v jejím rámci. Kdyţ je jejich analýza dovede k neřešitelným rozporům, nehledají řešení v jiném nejzazším pojetí vědy, čili v příčinách selhání toho analyzovaného. Pak v těchto problémech zůstávají (Kuhn), nebo na řešení rezignují a problémy převedou jinam (do praxe vědy – současní filosofové) či popřou vymezitelnost vědy (Feyerabend) aj. Jinými slovy podobají se lékaři, který zjistí u pacienta nemoc, ale při snaze vyléčit jej a navrátit do zdravého stavu, stále počítá s tím, ţe jeho nemocný stav je vlastně jediný moţný. Pro nás z toho vyplývá závěr, ţe je nejprve třeba promýšlet ty nejzazší moţné podoby vědeckosti. Na příkladě redukcionistické a fenomenalistické vědy vidíme takové podoby. Kaţdý brzo zjistí, ţe v té nejzazší rovině neexistuje moc moţností (více neţ dvě). Vědeckost a věda je zajisté pojem jednotný, nedělitelný, je jen jedna, ale má minimálně dva stupně podle objektivních schopností badatelů a charakteru zkoumané reality a kromě toho různé podoby, jeţ vznikají špatnou kombinací těchto stupňů. Tato práce pro mě svůj účel splnila, neboť mě vědeckosti přivedla alespoň na stopu… 87

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ANZENBACHER, Arno: Úvod do filosofie. Praha: Portál, 2004. 80-7178-804-X BENYOVSZKY, Ladislav: Filosofická propedeutika. 1. díl. Praha: Sofis + Pastelka, 1999. 80-902439-8-3 BROCKMAN, John: Příštích padesát let. Věda v první polovině 21. století. Praha: Dokořán + Argo, 2004. 80-7363-001-X BRUGGER, Walter: Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 2006. 80-206-0820-6 DEMJANČUK, Nikolaj: Filosofie - kultura, věda, myšlení. Plzeň: ZČU v Plzni, 1997. 807082-296-1 DEMJANČUK, Nikolaj: Filosofie a vědecké myšlení. Proměna vědy v analytické tradici. Dobrá Voda: nakl. Aleš Čeněk, 2002. 80-86473-19-8 FAJKUS, Břetislav: Současná filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia, 2005. 80-200-1304-0 FEBER, Jaromír; PETRUCIJOVÁ, Jelena: Svět duchovní kultury (filosofická analýza institucionalizovaných forem). Ostrava: OU v Ostravě, 2009. 978-80-7368-770-0 GOETHE, Johann Wolfgang von: Smyslově-morální účinek barev. Hranice: Fabula, 2004. 80-86600-13-0 HAUSCHKA, Rudolf: Člověk a substance. Hranice: Fabula, 2005. 80-86600-23-8 HOLZBACHOVÁ, Ivana: Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno: MU, 1996. 80-210-1470-9 JACHIEL, Nikolaj (ed.): Základy teorie vědy. Praha: Academia, 1988. ISBN? Kol.: Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 80-7182-064-4 Kol.: Člověk v moderních vědách. Praha: FÚ Akademie věd ČR, 1992. 80-7007-028-5 KUHN, Samuel Thomas: Struktura vědeckých revolucí: Praha Oikoymenh, 1997. 80-86005-54-2 MICHÁLEK, Jiří: Corpus organicum: (Ţivé ve filosofickém myšlení). Praha: Oikoymenh, 2000. 80-7298-021-1 MORIN, Edgar: Věda a svědomí. Brno: Atlantis, 1995. 80-7108-108-6 OCHRANA, František: Metodologie vědy: úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009. 978-80-246-1609-4 OLŠOVSKÝ, Jiří: Slovník filosofických pojmů současnosti. Praha: Academia, 2005. 80200-1226-4 88

PÁLEŠ, Emil: Angelológia dejín. Paralelné a periodické javy v dejinách. Bratislava: Sophia, 2001. 80-968045-4-5 PATURI, Felix R.: Poslední záhady vědy. Praha: Kniţní klub, 2006. 80-242-1730-9 PEREGRIN, Jaroslav: Kapitoly z analytické filosofie. Praha: Filosofia, 2005. 80-7007207-5 PLEŠTIL, Dušan: Okem ducha. Ţivá příroda v přírodovědeckých spisech Johanna Wolfganga Goetheho. Praha: Oikoymenh, 2006. 80-7298-148-X TONDL, Ladislav, Věda, technika a společnost: Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Praha: Filosofia 1994. 80-7007-051-X TULKA, Jiří: Věda a vědecká metodologie I. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2008. 97880-7194-961-9 SARDAR, Ziauddin: Thomas Kuhn a vědecké války. Praha: Triton, 2001. 80-7254-209-5 SARKAR, Sahotra; PFEIFER, Jessica (eds.): The Philosophy of Science. An encyclopedia. New York: Routledge, 2006. 0-415-93927-5 STEINER, Rudolf: Přírodní věda a duchovní bádání. Písek: Studium, 2002. bez ISBN STORL, Wolf-Dieter: Zahrada jako mikrokosmos. Praha: Eminent, 2003. 80-7281-143-6 VOMÁČKA, Jiří: Teorie vědy. (pro studenty učitelství pro 1. st. ZŠ). Liberec: TU v Liberci, 2000. 80-7083-407-2 Internetové zdroje: ERBAN, Vít: Nové paradigma? Od mechanismu k organismu, od části k celku. Kulturní magazín UNI, 2003, roč. 13, č. 8, s. 31-34. [Citace: 30. listopadu 2010] http://www2.tf.jcu.cz/~erban/paradigma.pdf KONOPÁSEK, Zdeněk: Sociologie vědy, Vesmír, 2001, roč. 80, č. 7, s.390-391. [Citace: 2. dubna 2011] http://tarantula.ruk.cuni.cz/KPSV-9-version1-socilogieVedy.pdf LETOŠ, Rostislav: Ohlédnutí za Carnapovou statí překonání metafyziky logickou analýzou jazyka. Stolní filosofická společnost Horní Blatná. online] SFS-HB, 29. dubna 2009. [Citace: 7. listopadu 2010] http://www.blatna-cz.com/text.php?id=146&action=p1 PRESTON, John: Paul Feyerabend. Stanford Encyclopedia of Philosophy. online] Metaphysics Research Lab, CSLI, Stanford University, 1. června 2009. [Citace: 29. března 2011] http://plato.stanford.edu/entries/feyerabend/ STANFORD, Kyle: Underdetermination of Scientific Theory. Stanford Encyclopedia of Philosophy. online] Metaphysics Research Lab, CSLI, Stanford University, 12. srpna 2009. [Citace: 2. dubna 2011] http://plato.stanford.edu/entries/scientific-underdetermination/ 89

diplomové práce: KRONICH, Ondřej: Pojetí vědy a jejího vývoje u Stephena Toulmina. Brno: MU, 2008 [Citace: 27. listopadu 2010] http://is.muni.cz/th/163580/ff_b/Bakalarska_prace.pdf STRÁSKÝ, Jan: Keynes a keynesovství. Metodologické problémy neoklasické syntézy. Praha: UK, 1998. [Citace: 21. listopadu 2010] http://ies.fsv.cuni.cz/default/file/download/id/1402 ŠIMEČEK, David: Popper a Feyerabend (diskuze o pojetí vědy). Brno: MU, 2008 [Citace: 21. listopadu 2010] https://is.muni.cz/th/106266/ff_m/Popper_a_Feyerabend.pdf

90

SEZNAM DOSTUPNÉ LITERATURY K FILOSOFII VĚDY (UŢŠÍ POJEM F. V.) V ČEŠTINĚ/ SLOVENŠTINĚ, JAKO PŘÍLOHA K 1. KAP. Primární literatura: (i ve formě výběrů) CARNAP, Rudolf: Význam a nevyhnutnosť. Bratislava: Kalligram, 2005. 80-7149-660-X CARNAP, Rudolf: Problém jazyka vědy. (Výbor prací). Praha: Svoboda, 1968. ISBN? CARNAP, Rudolf: Překonání metafyziky logickou analýzou jazyka In Filosofický časopis, 1991, roč. 39, č.?, s. 622-643. Praha FÚ AV ČR. FEYERABEND, Paul Karl: Věda jako umění. Rychnov n. Kněţnou: Jeţek, 2004. 8085996-37-5 FEYERABEND, Paul Karl: Rozprava proti metodě. Praha: Aurora, 2001. 80-7299-047-0 FEYERABEND, Paul Karl: Tři dialogy o vědění. Praha: Vesmír, 1999. 80-85977-04-4 KUHN, Thomas Samuel: Struktura vědeckých revolucí. Praha: Oikoymenh, 1997. 8086005-54-2 POPPER, Karl Raimund: Logika vědeckého zkoumání. Praha: Oikoymenh, 1997. 8086005-45-3 QUINE, Willard Van Orman: Hledání pravdy. Praha: Herrmann a synové, 1994. ISBN? QUINE, Willard Van Orman: Od stimulu k vědě. Praha: Filosofia, 2002. 80-7007-157-5 QUINE, Willard Van Orman: Dvě dogmata empirismu In PEREGRIN, Jaroslav: Co je analytický výrok. Praha: Oikoymenh, 1995. 80-238-0469-3 QUINE, Willard Van Orman: Vybrané články k ontologii a epistemologii. Plzeň: ZČU v Plzni, 2006. 80-7043-510-0 RUSSELL, Bertrand:Logika, jazyk a věda, Praha: Svoboda, 1967. ISBN? RUSSELL, Bertrand: Logika, věda, filosofie, společnost. Praha: Svoboda, 1993. 80-2050219-X Výběry a sborníky: FIALA, Jiří (ed.): Analytická filosofie: první čítanka. 1. /2. Plzeň: ZČU v Plzni, 2000. 807082-611-8 FIALA, J. (ed.): Analytická filosofie: druhá čítanka. Plzeň: ZČU v Plzni, 2000. 80-2388519-7 FIALA, Jiří (ed.): Analytická filosofie: třetí čítanka. Praha – Plzeň: O.P.S, ZČU v Plzni, 2002. 80-238-9518-4 91

MIHINA, František; SEDOVÁ Tatina; ZOUHAR, Marián (Eds.): Logický pozitivizmus. zväzok III. Bratislava: Iris, 2006. 80-89238-06-8. Kol.: Antológia z diel filozofov IX. - Logický empirizmus a filozofia prírodných vied. Bratislava: VPL, 1968. ISBN? KUCHÁR, Ivan; PROCHÁZKA, Oldřich;

ZEMAN, Vladimír: Filosofie vědy. Praha:

Svoboda, 1968. ISBN? Sekundární literatura: DEMJANČUK, Nikolaj: Filosofie - kultura, věda, myšlení. Plzeň: ZČU v Plzni, 1997. 807082-296-1 DEMJANČUK, Nikolaj: Filosofie a vědecké myšlení. Proměna vědy v analytické tradici. Dobrá Voda: nakl. Aleš Čeněk, 2002. 80-86473-19-8 DEMJANČUK, Nikolaj: O povaze vědy: věda v kulturních kontextech. Plzeň: ZČU v Plzni, 2010. 978-80-7043-921-0 FAJKUS, Břetislav: Současná filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy. Praha: Academia, 2005 (2. vyd.; 1. vyd. 1997). 80-200-1304-0 FILKORN, Vojtěch: Povaha súčasnej vedy a jej metódy. Bratislava: VEDA (SAV), 1998. 80-224-0564-7 HOLZBACHOVÁ, Ivana: Filozofické a metodologické problémy vědy. Brno: MU, 1996. (2.vyd. 2000). 80-210-1470-9 HOLZBACHOVÁ. Ivana.: Příspěvky k otázkám filozofie vědy. Brno: MU, 2003. 80-2103224-3 KRÁL, Miloslav: Změna paradigmatu vědy. Praha: Filosofia, 1994. 80-7007-064-1 MORIN, Edgar: Věda a svědomí. Brno: Atlantis, 1995. 80-7108-108-6 NOSEK, Jiří: Věda a zdravý rozum: komparativní studie dvou kompetencí racionality. Plzeň: ZČU v Plzni, 2007. 978-80-7043-639-4 OCHRANA, František: Metodologie vědy: úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009. 978-80-246-1609-4 PARUSNÍKOVÁ, Zuzana: Rozum, kritika, otevřenost: ţivý odkaz filosofie K. R. Poppera. Praha: Filosofia, 2007. 978-80-7007-253-0 TONDL, Ladislav, Věda, technika a společnost: Soudobé tendence a transformace vzájemných vazeb. Praha: Filosofia 1994. 80-7007-051-X TULKA, Jiří: Věda a vědecká metodologie I. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2008. 97880-7194-961-9 92

SARDAR, Ziauddin: Thomas Kuhn a vědecké války. Praha: Triton, 2001. 80-7254-209-5 VOMÁČKA, Jiří: Teorie vědy. (pro studenty učitelství pro 1. st. ZŠ). Liberec: TU v Liberci, 2000. 80-7083-407-2 Sborníky: (lze je řadit i do primární lit., zařazujeme je do sekundární lit. podle našeho kritéria z 1. kap. – nejedná se o práce světově významných autorů fil. v. a monografie jednoho autora) DEMJANČUK, Nikolaj; FAJKUS, Břetislav (eds.): Kultura a vědecká racionalita. Dobrá Voda: nakl. Aleš Čeněk, 2002. 80-86473-24-4 DEMJANČUK, Nikolaj (ed.): Imre Lakatos a filosofie vědy. Sborník příspěvků z konference katedry filosofie FF ZČU v Plzni. Plzeň: ZČU v Plzni, 2005. 80-7043-347-7 FILÁČEK, Adolf (ed.): Věda, filosofie, metodologie: sborník k osmdesátým pátým narozeninám Ladislava Tondla. Praha: Filosofia, 2009. 978-80-7007-288-2 FILÁČEK, Adolf (ed.): Věda, poznání, komunikace: sborník k osmdesátým narozeninám Ladislava Tondla. Praha: Filosofia, 2004. 80-7007-183-4 NOSEK, Jiří; HAVLÍK, Vladimír (eds.): Evoluce a věda. Nymburk: OPS, 2008. 978-8087269-04-6 NOSEK, Jiří (ed.): Hra, věda a filosofie. Praha: Filosofia, 2006. NOSEK, Jiří (ed.): Memy ve vědě a filosofii? Praha: Filosofia, 2004. 80-7007-196-6 NOSEK, Jiří (ed.): Vágnost, věda a filosofie. Praha: Filosofia, 2003. 80-7007-180-X NOSEK, Jiří (ed.): Milénium vědy a filosofie. Praha: Filosofia, 2002. 80-7007-160-5 NOSEK, Jiří (ed.): Funkcionalismus ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 2001. 80-7007147-8 NOSEK, Jiří (ed.): Konvence ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 2000. 80-7007-138-9 NOSEK, Jiří; J. STACHOVÁ, Jiřina (eds.): Chaos, věda a filosofie. Praha: Filosofia, 1999. 80-7007-127-3 NOSEK, Jiří; J. STACHOVÁ, Jiřina (eds.): Realismus ve vědě a filosofii. Praha: Filosofia, 1995 NOSEK, Jiří; J. STACHOVÁ, Jiřina (eds.): Intuice ve vědě a filosofii. Praha: Filozofický ústav AV ČR, 1993. 80-7007-043-9 STACHOVÁ, Jiřina (ed.): Model a analogie ve vědě, umění a filozofii. (sborník příspěvků), Praha: Filosofia, 1994. 80-7007-059-5 SOUSEDÍK, Prokop (ed.): Jazyk – logika – věda. Praha: Filosofia, 2005. 80-7007-212-1

93

Ke společenským vědám: ČERNÍK, Václav; VICENÍK, Jozef (eds.): Zákon, explanácia a interpretácia v spoločenských vedách. Bratislava: Iris, 2005. 80-89238-01-7 DEMJANČUK, Nikolaj: Humanitní poznání: Metodologické problémy. Plzeň: ZČU v Plzni, 1995. 80-7043-183-0 FAY, Brian: Současná filosofie sociálních věd. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002. 80-86429-10-5 HAYEK, Friedrich August von: Kontrarevoluce vědy. Studie o zneuţívání rozumu. Praha: Liberální institut, 1995. 80-85787-87-3 KRÁMSKÝ, David: O povaze humanitních věd. K etickým a metodologickým východiskům humanitněvědního poznávání. Liberec: Bor, 2008. 978-80-86807-75-1 HUBÍK, Stanislav: Hypotéza: Metodologický nástroj výzkumu ve společenských vědách. České Budějovice: JU v Českých Budějovicích, 2006. 80-7040-842-1

94

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Já, níţe podepsaný student tímto čestně prohlašuji, ţe text mnou odevzdané závěrečné práce v písemné podobě, nebo na CD nosiči, je totoţný s textem závěrečné práce vloţeným v databázi DIPL2.

V Ostravě dne ……………………………… podpis studenta

95